Olivovníky

Vladimír Merta, ETC...

Ponorná řeka

Havlovy chyby jsou mi nepříjemně blízké

Suterénní ateliér.

Loutny, kytary, na poličce malovaná citera a nostalgií poprášená flexareta. V  proudu světla stojí Vladimír Merta, v očích ještě lesk včerejšího vydařeného koncertu k pětašedesátým narozeninám. Na sobě ošuntělé tričko a ohrnuté kalhoty neurčité barvy, naboso yuppíkovské camperky. Nějaká vizáž je mu upřímně fuk - jde o tu ponornou řeku, která teče uvnitř.

Donedávna to byl drsný, přímočarý slon vědomě dupající v porcelánu tak, aby ho bylo dobře slyšet; snadný cíl pro lovce. Dnes je zpěvák, básník, publicista, fotograf, výtvarník, vystudovaný architekt a univerzitní přednášející se světem smířený: "Jednou z výsad staršího věku je, že v rámci senility už na spoustu věcí nemáš energii - někdo tomu říká stařecká moudrost: dokážeš rozlišit věci, do kterých můžeš aktivně zasáhnout."

Doba soudruhů je pryč, ale smutek a vztek ve vašich písničkách zůstaly. Stále jste nespokojen se stavem věcí veřejných?

Samozřejmě, ale už jsem oproti dobám minulým velice zdrženlivý. Nezasahuju do debat na aktuální témata, na něž mám beztak spoustu protichůdných názorů, co se dostávají obloukem do mých písniček. Nejsem typ politického řečníka nebo komentátora.

Že nejste? Kdysi jste hrával na volebních mítincích ODA a netajil se levicovým smýšlením; zároveň jste v roce 1998 v rozhovoru pro Reflex vizionářsky vyjevil, že "ČSSD je nekvalitní strana a dopadne to s ní velice špatně", a doporučil "volit pravici a zároveň ji silně kritizovat". Co radíte dnes?

Volit zelené. Mají mladé, vzdělané lidi, neprofesionální politiky, ale odborníky znalé problematiky, kterou chtějí spravovat. Volbou zelených se nic nepokazí - v Německu i jinde tvoří páteř intelektuálního společenského spektra, proč by to nemohlo být u nás? Vůbec nejsem překvapen tím morálním propadem politiky; čekal jsem ho už dva tři roky po revoluci a zaplať pánbůh, že to vydrželo takhle dlouho. Už před lety jsem promyslel něco, co by vyřešilo rozpory mezi poměrným a většinovým volebním systémem a zajistilo změnu v  politice. Pokud by voličem preferovaná strana do Parlamentu neprošla, platil by jeho druhý hlas, jakási bezpečnostní volba, aby člověk mohl zvolit i stranu, jež má úspěch jistý. Velké strany by to však nikdy nepovolily, to by byl jejich definitivní konec.

(Do rozhovoru vstupuje fotograf Standa Krupař.) Je to ale dvousečná zbraň. Neměli bychom tak v Parlamentu Dělnickou stranu?

Všude ve světě se teď dostávají do parlamentů extrémně pravicové strany. Mně to nevadí - jakmile člověk začne strany kádrovat jako dobré a špatné, blížíme se k monarchii. Tu bych docela uvítal, ale dokud tu není, musíme se smířit s  tím, že když pětina lidí volí komunisty, tak v Parlamentu prostě musí být. Proti komunismu se nebojuje zákazy, ale poctivostí volby. Strany se zušlechťují, případně ztrapňují až v okamžiku, kdy si sáhnou na moc. Dokud jen verbálně útočí na voliče, je to nezajímavé - dnes jsou programy jednotlivých stran jako přes kopírák. Pád Věcí veřejných ukazuje, že lidi chování stran velmi bedlivě sledují a citlivě posuzují. U českého voliče pasivita ani rezignace nehrozí.

Právě vydáváte CD s názvem Ponorná řeka. V titulní písni si Pilát "máchá ruce v ponorné řece", jež pak odnáší "omšelé panictví jáhnů na diskotéce do dalších dnů". "Udání v paměti zmizí jak ponorná řeka…". Má ponorná řeka symbolizovat temné proudy minulosti v nás, které jsou pod povrchem, ale jejich špína v  našem nitru teče dál?

Je to energie proudící pod zemí, temný, psychoanalytický obraz nitra světa. Al-Ká´ida se vynořuje a zase zapadá… Písničky nejsou jen osobním vyjádřením; postihnou i to nad námi, což nemusí být nutně božská esence vznešeného, může to být taky něco velmi nízkého, co nás strhává pod povrch.

Co vás vedlo k tomu, že jste na novou desku zařadil svůj zřejmě nejslavnější, dvaadvacet let starý protestsong Vzdálené výstřely?

Já jsem tu písničku-plakát moc nehrál. Je příliš prvoplánová. Ani jsem ji zatím nikde nevydal. Ale všiml jsem si, že když se někde mluví o komunistech, ať je to u nás, v Barmě, nebo v Koreji, tak není v rozhlase co hrát. Pustí aktualitu korejského vraždění a vzápětí českou pop-music! Ve svém věku nemůžu spoléhat jen na nějakou inovaci, porovnávám se s tím, co jsem dělal kdysi.

To, co jste dělal kdysi, výborně reprezentuje dvojcédéčko z vašeho koncertu v  Malostranské besedě z roku 1988. Zrovna před třemi týdny ho v Reflexu vychvaloval David Vávra…

To byl zajímavý koncert. Nahrávka vznikla v mezidobí, kdy jsem neměl žádný průšvih. V Pantonu osvícený doktor Jiří Štilec a Láďa Kantor (hudební dramaturg, publicista, režisér, scenárista, zpěvák a po revoluci i politik; pozn. K. K.) prosadili vydání dvojdesky, ale vymínili si, že nebudu blbnout a  improvizovat. Byl to jeden z mála večírků, kde jsem od začátku do konce naladěný, seriózní a dobře vyslovuju. Někdy si říkám, jak jsem to tehdy uměl - některé věci už dneska nezahraju. Už na tu kytaru tolik netrénuju a člověku k  stáru klesá hlas…

Jinou desku, Balady z Prahy, jste kdysi, těsně po okupaci v osmašedesátém, vydal v Paříži ve stejné době jako Leonard Cohen svou slavnou Suzanne. Zpěvákovi vzdáváte na Ponorné řece hold písní Chelsea Hotel.

Je to spíš hold tomu bájnému hotelu, náhodou jsme ho objevili v New Yorku. Erotický povzdech starého muže, profesora ve frontě študáků v menze, který se snaží splynout s mládím, neobědvat u zvláštního stolu a nedožadovat se privilegií. Cohen je můj věčný průvodce nostalgií. Často taky cituju témata z  Neila Younga, napsal jsem i dylanovskou písničku, mám rád Stephena Stillse, staré bluesmany, Claptona a B. B. Kinga. Když citujete něco z bible, z Dylana nebo z Cohena, písnička se rázem prosvětlí. S Dylanem se, podobně jako třeba s  Havlem, poměřuju a tak nějak běžíme spolu, i když každý jiný druh trati a v jiné zemi.

Václavu Havlovi jste kdysi nahrál památné čtení Audience. Pak je vydal bez smlouvy Bonton a Pallas, jenž si peníze rozdělil s Hutkou. Havel vás tehdy nepodpořil a vy jste se do něj obul v roce 2008 jakožto do režiséra hry Odcházení, a hlavně objektu dokumentu Občan Havel. "Toho pobíhání, nervózního žmoulání, neurotického ubíjení času, omílání banalit, toho přesvědčování, že po moci opravdu netouží," psal jste v Salonu Práva spolu s poukazem na "jednostrannost, umanutost a nevyváženost seberežírujícího Havla". Jako byste popisoval film Odcházení.

Já neviděl ani inscenaci Odcházení, ani film, jen jsem četl text toho dramatu. Mluvil jsem o principu Havlových her jako celku. Jeho chyby jsou mi ovšem nepříjemně blízké a snadno se mi na ně upozorňuje, protože je všechny mám taky.

Kritizoval jste Havla i jako prezidenta - co pak po dvou volebních obdobích říkáte na Klause?

Kritizovat prezidenta není nic těžkého; těžké je tím prezidentem být. Klaus je mizerný národohospodář, povrchní všeználek, ale kromobyčejně nadaný politik a  manipulátor. Kontrastně a paradoxně tak navazuje na Havla. Dokázal překlenout propast, která se ve vnímání země objevila s jeho odcházením. Nikterak mě neurážejí ani jeho poradci, ani bizarnost některých jeho názorů. Bez umanutosti a sebestřednosti nemůže v malém českém rybníce nikdo nic dokázat, přežije jen největší cynik. Klaus si vede dobře, jeho narcisistní rysy ho snad chrání před tlakem velkých českých gaunerů.

Kdysi jste teskně zpíval o emigrantech, mezi něž patřili i vaši přátelé Kryl, Hutka nebo Třešňák. Jak se dnes díváte na to, že vinou politické reprezentace ze země opět odchází intelektuální elita, lékaři, vědci…

U lékařů, vědců, technologů, architektů a umělců je dnes práce v zahraničí předpokladem růstu. Třeba doktoři pracují tvrdě někde ve Walesu a zpátky přinesou určitou vznešenost, kulturu té profese, na niž se v běžném českém ambulantním chodu lékařům nedostává času. Schopnost naučit se odborně vyjadřovat v cizím jazyce, být v konkurenci toho obrovského světa a zároveň kompatibilní s okolím… Já, dobrý angličtinář a fanoušek francouzštiny, tuším, že bych v těch jazycích vůbec neměl šanci autenticky zazpívat - to umí tak akorát Marta Töpferová nebo Markéta Irglová. Co ta dokázala s Hansardem, nezvratně potvrzuje, že mladí dneska neemigrují. Jezdí se nabídnout na obrovském globálním trhu.

Nedávno jsem na ČT2 sledovala pořad Folk a kolem, v němž byli jako hosti Pavel Žalman Lohonka a Wabi Daněk, a zjistila jsem, že se na ně dívám jako na muzeální exponáty. Nemáte pocit, že se tuzemské písničkářství odebírá za českými trempy a kotlíkáři do věčných lovišť?

Já jsem ty pány dlouho neviděl, tak nemůžu říct… Jsou písničkáři, kteří ustrnuli a vykrádají sami sebe - na tom ale není nic špatného, prostě udržují povědomí o žánru, jejž spoluvytvářeli. Určitý propad do sebe samého nemusí nutně znamenat propad ve veřejném ohlasu nebo v kritickém hodnocení. Je to dno, bahenní nebo tvrdé, na které podobně jako v politice nebo sportu člověk musí dopadnout, aby mohl směřovat k výšinám. Kdysi jsem české folkaře kritizoval, dnes se je snažím chápat. Anglické karosérie se také neinovují každý rok - jsou krásné a tradiční. Vše závisí na vnitřním tématu, jež si v sobě člověk nese; Smrž nebo Dědeček mají úplně nové písničky, Janota je dobrej, Bittová se vyvíjí… Český folk se v podobě, v jaké ho moje generace zakládala, neudrží - taky už není co objevovat. Ale mladí kluci dělají písničky v zajímavých akustických sestavách, přibývá sebevědomých, sebeironických ženských hlasů. Dnešní folkaři dokonale vyslovují, intonují, umějí nahrávat a chovat se, nepadají z pódia, jsou dochvilní, ladí. Nežijí z legendy těch šišlavých a  ráčkujících otců-zakladatelů. Folk neumírá, ale jeho témata, rytmy i melodie se přesouvají do pop-music. Sám jsem ostatně našel obrys své Harmonie v jedné Telemannově sonátě. A pak mi ji ukradl do nějakého filmu Karel Svoboda blahé paměti - a přitom tu moji písničku asi ani neznal. Melodie, když je vymyslíš, visí v kolektivním nevědomí a kdokoli si pro ně může sáhnout. To je na hudbě krásné.

Jestli správně počítám, je Ponorná řeka vaše druhé porevoluční "písničkářské" album a teprve první studiové. Proč už to není tak rychlé jako v 70. a 80. letech? To vás tak zbrzdila kritika Jana Rejžka, jenž vaše donedávna poslední album Filmy v hlavě před sedmi lety rozdupal?

To ne. Mě to prostě ve studiu tolik nebaví, i když mám jedno doma a jsem tam pečenej vařenej. Muzikantsky mě mnohem víc zajímá kontakt s lidmi. Taky nejsem člověk, který umí dokončovat - dokážu věci rozehrát, nabídnout ten první servis. Ale druhé podání, to na jistotu, mi nejde. Třeba se to k stáru naučím… A k tomu Rejžkovi - on je natolik zábavnej a drze milej, že se nevyplácí být s ním ve sporu, protože není síly, jež by jeho sebevědomí porazila. Napíše kritiku na desku, ale už se neobtěžuje chodit na koncerty! To dělá i Pavel Klusák. Baví je způsob, jakým píší o hudbě, ale hudba sama je myslím obtěžuje.

Svého času jste písničky doslova chrlil - jenže, jak jste před sedmi lety řekl v rozhovoru pro Reflex, zjistil jste "trapnou věc: role písničkáře jako hromosvodu napětí ve společnosti je nežádaná"…

Žádný písničkář není jednostranně nasměrovaný lučištník nebo střelec na olympijské střelnici, kterému se předhodí terč a jeho úkolem je trefit se a  rozbít ho na padrť. Dylan to pochopil asi v druhém roce své kariéry, nám ostatním to holt trvá dýl. Citlivost písničkáře, to, co se dostává do hudby, je proces šlechtění cibulek v pařeništi. Někdy z toho vyroste krásnej květ, někdy kopřiva a někdy plevel, ale zásadní je, co se děje v tom pařeništi, ne co se píše v prodejně speciálně vyšlechtěných odrůd. To ví každej zahrádkář, nejdůležitější je vztah mezi člověkem a hlínou, v níž se ryje.

V hlavě nosíte náměty na celovečeráky. Chtěl jste kdysi natočit taky Topolův román Sestra, ale Vít Pancíř vám to vyfoukl.

Kdysi jsem se Jáchyma Topola velmi opatrně ptal, zda někdo o natočení Sestry neuvažoval - myslel jsem, že by to byl krásnej film. Stejně tak Bondyho Invalidní sourozenci.

Sice zatím nerežírujete, ale zato hrajete v novém rodinném dramatu Bohdana Slámy Čtyři slunce, jež se v těchhle dnech točí a za rok má mít premiéru.

Mám tam takovej štěk, ale tajím to. Jmenuju se Mistr. Tím je řečeno vše. Měl jsem kostýmní zkoušku, kde na mě zkoušeli navlíct ty nejneforemnější buranské tepláky a furt nebyli spokojení… Bohdan je mimochodem nadanej stavitel, zahradník, pracant a skvělej muzikant. Má hudebně nadané děti, rád jezdím na jejich celonoční mejdany, kde střídáme nástroje.

Vaše písničky za normalizace pomáhaly mnoha lidem, kterým byli tesiloví soudruzi proti srsti. Mění se vaše publikum, početně i sociální a věkovou strukturou? Nebo na vás, jak by se dalo čekat, chodí především romantičtí, vyžilí čtyřicátníci?

Chválabohu za čtyřicátníky - ti šedesátníci jsou horší. Někdy přijde padesát posluchačů, jindy stovka a to jsme pak nadšení. A spousta našich věrných má děti, jež se začínají orientovat v hudbě, hrát na kytaru nebo je zajímá, co to mají rodiče u gramofonu za zaprášené desky… Hodně lidí se na písničkáře mé generace taky chce podívat a něco se přiučit, než se, jak se decentně říká, odmlčíme. Nemám videoklipy a plakáty, přesto na koncert do Brna přijeli lidi z  Vrbna pod Pradědem, jako jsem já putovával za folklórem na Slovensko. Člověk se tak o sobě leccos dozví. A že pak v cíli místo cimbálu najde harmonikáře zpívajícího příšerným způsobem české lidovky? To je přece druhotná věc.

---