Olivovníky

Vladimír Merta, ETC...

Ponorná řeka

Vladimír Merta se v nové době ještě trochu hledá

Vladimír Merta, jehož písně přesahovaly od konce šedesátých let měřítka českého folku, oslavil své životní jubileum novým albem.

Podle jedné z deseti skladeb dostalo název Ponorná řeka. Vlastně je to událost.

Pětašedesátiletý Merta, symbol angažovaného i filozofujícího písničkářství, natáčel své album po dlouhých třiatřiceti letech ve studiu. Dosud mu vycházela spíš živá alba, koncipovaná jako antologie z tisíců fanouškovských nahrávek, nebo si jeho posluchači kupovali archivní tituly, jako byla jeho první deska Ballades de Prague z roku 1969.

Ponorná řeka volně navazuje na Mertovo album P. S. z roku 1978, natočené s přáteli muzikanty, jež lze považovat za jeden z jeho vůbec nejlepších titulů. Rozmáchlý písničkář, zvyklý po dylanovsku hrát své skladby skoro pokaždé jinak, se nyní na Ponorné řece pokouší vyhovět rockovému doprovodu hudebníků ze skupiny Etc…

Řetězy obrazů

Vlastně tím Merta oživil hudební pojetí své dávné bigbeatové kapely Dobrá úroda, která se kolem něho soustředila na přelomu osmdesátých a devadesátých let.

Výsledek je však čistě mertovský. Hudba Ponorné řeky se přizpůsobila více písničkáři. Plyne v pomalých tocích, vytváří často pozadí nebo náladové ilustrace k textům, které nikdy nepřehlušuje.

Je to správný přístup. Mertovy písně bývají vypravěčsky rozkošatělé a málokdy jsou vystavěné do jednoduchých struktur. Slovní obrazy se řetězí jeden za druhým nebo se vzájemně prostupují.

Baskytarista Jiří Veselý, bubeník Jiří Zelenka, kytarista Pavel Skála, houslista Vladimír Pavlíček či jeho hostující kolega Jan Hrubý našlapují v  písních velmi citlivě. Pokud jim udají výraznější rytmus a šerosvitnou prchavost, jako třeba ve skladbě Chelsea Hotel, je posluchač odměněn dalšími barvitými rozměry mertovské fantazie.

Rozpačitěji vyznívá pokus o žánrovou jednoduchost v písni Jamajka. Merta zpívající v duchu Kučerovců nepolapil kouzlo stylu, spíš se jím nechal vláčet. Naopak líně se převalující song Bye Bye, Miss Blanche, napsaný roku 1976, jiskří humorem a má všechny prvky lehce bluesové lidovky. Zde se Merta trefil.

Je si věrný

Písně Vzdálené výstřely nebo Gerda, která je v závěru těžkopádně zdramatizovaná, Mertu vracejí více do minulosti. V kolekci písní, vybraných z let 1976 až 2003, působí tyto skladby spíš setrvačně, trochu jako písničkářské vězení. A píseň Proti všem (1988), která má odrážet situaci frustrovaného vraha, vyznívá příliš vyumělkovaně.

Sečteno a podtrženo: Merta si je věrný i v současné době, jakkoli své místo v  ní si stále hledá. Deska Ponorná řeka, k níž si písničkář vytvořil přírodně čistý obal, zůstává pozoruhodným potvrzením jeho schopností a neměla by být přehlédnuta.

---