Olivovníky

Vladimír Veit

Písničkář

Ještě je pořád čas, věří Písničkář

Jednoduchými slovy a jednoduchou melodií říká jednoduché pravdy. Vladimír Veit je teď zase připomíná v CD Písničkář. Ozývá se znovu, typický, jak ho známe už od 60. let; tehdy spolu s Jaroslavem Hutkou, ovlivněni beatniky a Bobem Dylanem, kladli základy slávy české písničkářské scény. Vladimír Veit (* 1948) si vysloužil titul otec českého folku. S Hutkou v  letech 1967-1968 hráli české verze Dylana a Donovana i své písně, Veit proslul jako autor zásadních písní z Hutkova repertoáru (Pravděpodobné vzdálenosti, Hospodskej, Život tě naučí, Světlo a stín, Instituce či třeba Udavač z Těšína a další).

Kdo tě špínou protáh

Po létech strávených tu na výsluní, kromě jiného právě ve sdružení jemu podobných písničkářů Šafrán, tu prožitých ve stínu a v náhradních profesích, když po folkařích "šli", a posléze od roku 1981 v rakouském exilu, je od 90. let opět doma. A ačkoli se ve své "první kariéře" tento nevtíravý lyrik politice příliš nevěnoval, v souboru patnácti písní čerstvého CD Písničkář se ozvukům současné české reality nevyhnul.

"Svobodo, svoboděnko, kdo tě špínou protáh, / a kdo ti nedovolil dosnít si svůj sen" se snad v písničce Svobodo, svoboděnko! ani neptá a v jiné, nazvané příhodně U nás doma, zase s průzračnou ironií konstatuje: "Být Čechem, nad to ve světě není!" , protože: "Ach, moji krajané, láskou hořím / v mateřský jazyk a ve vás věřím / dobrota, láska, porozumění / přichází nejvíc k nám, k našim dveřím…"

Z citací se může zdát, že někdejší představitel městského folku, ten křehký poeta se náhle zpolitizoval. To ale není pravda. Jeho písničky nejsou zatrpklé ani zklamané, dvaadvacet let po listopadu ’89 asi věří, že "ještě je pořád čas, kdy slovo světem zachvěje, ještě je pořád čas vylomit nejednu kliku a postavit loď a objevit Ameriku…"

V jeho textech navíc najdeme tak jako dřív témata všeplatná - lásku, ženy, lidské vztahy, nostalgii domova - možná lehce sentimentální, ale uvěřitelnou ( "Vrací se poutník, vrací se domů / vrací se cestou odvěkou / vrací se domů, vrací se domů / berlí hledá cestu temnotou / vrací se tam, kde dům stojí…") V hudebním vyjádření současného hledání základních jistot Veitovi pomáhají jednoduché, leč nápadité melodie a také aranže a  instrumentální spoluúčast Vladimíra Merty, v jehož studiu Veitova deska vznikla.

Tato spolupráce je zásadní a je slyšet. "Přál jsem si violoncello, které mělo znít - jak by řekl Fráňa Šrámek - jako by ,dlouze, po srdci smyčcem táh‘, " vysvětluje Vladimír Veit. "Vláďa Merta tedy sehnal Olina Nejezchlebu. Kromě něj a kromě mé kytary natočil všechno ostatní Vláďa sám. Hraje například na flétnu a také na gambu. A zůstala sem tam i elektrická kytara, kterou vnímám jako připomínku Emila Pospíšila…" Vladimír Veit naráží na dobu, kdy s multiinstrumentalistou Emilem Pospíšilem hrávali (natočili spolu například alba Texty a Quo vadis, která doma vyjít nemohla, vydalo je však švédské exilové vydavatelství Šafrán 78 Jiřího Pallase).

Vladimír Veit nevstupuje do stejné řeky, on z ní nikdy nevyšel. Potvrzuje jen, že bardi jsou na světě od toho, aby lidem ukázali, že i někdo druhý věří v to, v co oni sami třeba věřit přestávají: "Jednou to přijde, jednou to přijít musí / jednou se přikutálí doba vzdálená / jednou nás nezaskočí ti, co k cestě vzhůru / potřebují nutně jen cizí ramena / A než to přijde, tak o tom můžem zpívat / a malovat si slovy něco jako snář…"

---