Zaujal vás některý z titulů? Kliknutím na tlačítko OBJEDNAT se dostanete do internetového knihkupectví Lékařský kompas!
Dalším titulem edičního projektu Olivovníky je nové album Vladimíra Veita Písničkář.
Vladimír Veit, jeden z členů bývalého hudebního sdružení Šafrán, natočil v květnu a červnu 2011 svou třináctou studiovou desku, kterou příznačně nazval Písničkář. Kolekce patnácti písní vznikla v domácím studiu Vladimíra Merty, jenž album aranžoval a přidal se k nahrávání i jako instrumentalista. V několika skladbách přijali účast i dva další hosté - Sára Mertová a Jaroslav Olin Nejezchleba. Nakladatel Lubomír Houdek připomíná: "Veitovo nové album nechce v žádném případě být obsahově převratné nebo nuceně revoluční. Přináší nám typického Veita s jeho písněmi o láskách, dětství, holkách, lidských vztazích a o kočkách. Jemná a křehká poezie na desce plné nenápadných, ale dobře zapamatovatelných melodií navazuje na to nejlepší z českého městského písničkářství let šedesátých a sedmdesátých."
Na Veitově albu se objevily další dvě osobnosti českého folku. Deska vznikla v suterénu Vladimíra Merty, který svému méně suverénnímu kolegovi přispěl nejen radou, ale zejména pomocí, nahrál řadu nástrojů a ochotně přijal roli hráče na "druhé housle".
Navíc Veit na album zařadil, a to poprvé, text svého dávného spoluhráče Jaroslava Hutky Velbloudi. Sám Veit k tomu podotýká: "To je jediná píseň na albu, ke které jsem nenapsal text. Složil jsem melodii, ale text napsal Jaroslav Hutka, s nímž jsme se vrátili k našemu klasickému modelu spolupráce, tedy že on píše slova a já na ně skládám muziku. Píseň je to stará asi dva roky a on ji původně zamýšlel jako dětskou písničku, ale když jsem si ta slova přečetl, uvědomil jsem si, že se mu nechtěně podařilo napsat něco úplně jiného. Velbloudi, to je taková písničkářská cesta životem…"
Písničkář vznikl jako náhodné, byť předem naplánované, setkání dvou dávných přátel, do kterého oba promítli svoji momentální náladu a hráčské zkušenosti. Přestože se v konečném výsledku objevuje více nástrojů (violoncello, viola da gamba, elektrická kytara, perkuse) i dva hosté, Sára Mertová a Olin Nejezchleba, dá se s ohledem na obecně známou nechuť Vladimíra Merty k přehnaně nimravé práci ve studiu, hovořit o živém albu, natočeném ve studiových podmínkách.
Výtvarného řešení obalu se ujal o generaci mladší Ondřej Pfeiffer, autor grafické podoby veškeré produkce písničkáře Xindla X.
O nahrávání alba Písničkář
Původně jsem žádné nové album neplánoval. Dělal jsem na knížce, ale dostal
jsem z nakladatelství Galén také nabídku vydat své nové věci. Začal jsem tedy
listovat tím, co mi leželo na stole, tu tam a tu támhle pod stolem a zjistil
jsem, že mám materiálu víc, než je třeba. Kromě toho jsem zrovna v té době
napsal tři nové písničky. A tak jsem na přípravu a vydání nového alba kývl.
Nahrával jsem ve studiu u Vladimíra Merty. Natočil jsem jenom základy s tím,
že on to pak doaranžuje a dotočí další nástroje. Mimo to jsem si přál
violoncello, které mělo znít - jak by řekl Fráňa Šrámek - jako by "dlouze po
srdci smyčcem táh". Vláďa Merta tedy sehnal Olina Nejezchlebu. Kromě něj a
kromě mé kytary natočil všechno ostatní Vláďa sám. Hraje například na flétnu a
také na gambu. A zůstala, sem tam, i elektrická kytara, kterou vnímám jako
připomínku Emila Pospíšila. Ten mě kdysi na elektrickou kytaru doprovázel a
Vláďa Merta na ni hraje podobně jako on. V jedné písni se mnou zpívá i Vláďova
dcera Sára. Album jsem nazval podle úvodní písně, která charakterizuje i mne
samého - Písničkář.
Vladimír Veit
O vybraných písních z alba
Album jste nazval Písničkář podle písně, kterou znám ještě z původní demoverze z roku 2007. Jak vůbec vidíte roli písničkáře v dnešní době?
Velice černě. Chtít, aby si dnes někdo povšiml i jen trochu inteligentní melodie nebo textu, je asi tak pravděpodobné jako chtít intelektuálně vyniknout na módní přehlídce. To vidíte i ve světě, kulturní vzepětí 60. let je dávno pryč. Vždyť písničkáři byli důležití i na britské a americké scéně. To, co zní dnes všude kolem nás, je mnohdy až na samém dně stupidity.
V té písni zpíváte, že "jednou se přikutálí doba vzdálená"…
Jsem totiž asi nenapravitelný optimista. Je to čekání na neurčité "někdy". Mimochodem dál je to v té písni ještě optimističtější. Vždyť jinak bych musel hodit flintu do žita, což rozhodně nechci. Jak říkal Jan Werich, boj s lidskou hloupostí nikdy nemůžeme vyhrát, ale nikdy se nesmí přestat.
Jaký příběh v sobě skrývá Krabička pastelek?
Hodně se mi líbí Mertova písnička K pětadvaceti, která začíná slovy: "Poslalas mi kdysi krabičku od sirek / abych měl v kapse teplo, malý plamínek" a dál je tam například o "ručně psané básničce od Morgensterna". A tak jsem napsal svou písničku o krabičce: Krabička pastelek. Vláďovi jsem nikdy neřekl, že on byl jejím iniciátorem.
Ostrý střih přichází s písní Ilona…
To je písnička na objednávku, vlastně jediná, kterou jsem napsal na přání někoho jiného. Přišel za mnou kamarád s tím, že potřebuje píseň pro jednu holku, a řekl mi první verše: "Přišel Pánbůh, řekl: Na! / Jmenuje se Ilona." Já jsem dopsal pokračování, ale řekl jsem si o stovku. Nakonec jsem z něj vymámil ještě šestnáct korun, protože jsem dodatečně připsal refrén.
Hodně bezstarostně vyznívá také píseň o kocourech Dvacátá pátá hodina.
To je další z řady mých písniček o zvířatech. Píšu sem tam jen o kočkách nebo o psech a tady konkrétně popisuji chování koťat, která jsem měl na chalupě. Vladimír Merta s Olinem Nejezchlebou to krásně zaranžovali, takže v tónech violoncella je slyšet, jak skáče kotě.
Opět tedy motiv cesty, který se mimochodem - zase jinak - objevuje v poslední písni alba Vrátil se poutník.
To je taková smutná písnička, ve které jsem se nevzedmul k žádnému optimistickému závěru. Je to dost pesimistický pocit z porevolučního období, pohled na to všechno, jak to skončilo.
Z rozhovoru s Milanem Tesařem pro booklet (nebylo nakonec použito, zde kráceno)
supermusic.sk, 31. srpna 201 , 31.08.2011