Olivovníky

Jiří Suchý 80

Punker Jiří Suchý vzpomíná

Divadlo, filmy, zlatá éra, boj s normalizací, porevoluční svoboda v dobrém i  zlém. Devět stovek stran memoárového kompletu Jiří Suchý 80 lze nazvat Všechno, co chcete vědět o Jonášovi. Publikaci završuje nový rozhovor Karla Hvížďaly.

Už jen popsat rozsáhlou publikaci Jiří Suchý 80 zabere dost místa. V jediném pouzdru leží dvě knihy, jež i s rejstříky čítají přes devět set stran, a bonusový disk. První knižní svazek Jiří Suchý / Vzpomínání tvoří tři Suchého memoárové texty, vesměs vydané během posledních dvaceti let: Od Reduty k Semaforu (rozsáhle popisující začátek Suchého dráhy), Tak nějak to bylo (věnovaný "šlitrovským" letům 1959-1969) a Inventura (1969-1989).

Mezi knihami lze najít cédéčko s miniaturami, které zpívají Suchý s Jitkou Molavcovou obvykle jako přídavky po představeních. Druhá kniha přináší dva rozhovory, které v rozpětí dvaceti let pořídil Karel Hvížďala: Povídání (1990) a Divadlo stále miluju (2010). Nový rozhovor je jediná část "vzpomínacího" celku, která vychází poprvé. Je významný i tím, že Hvížďala se doptal na léta, která Suchý nechtěl zahrnout do svých vlastních pamětí: na období po roce 1989.

Nezůstat zajatcem zlatých šedesátých

Protože všechny texty tu tak či onak vycházejí od Suchého, má tento spis jeden šťastný rys: zcela pomíjí dokazování a argumentaci, zda a proč je semaforské dílo kulturním dědictvím, národním pokladem a tak podobně. Mnohem spíš se tu prostě líčí, jak to všechno bylo.

Karel Hvížďala je tazatel nejen připravený, ale žijící se Semaforem od prvního dne: "Na premiéře Člověka z půdy jsem byl společně s Janem Vodňanským a Pavlem Šrutem a kus tehdejší překvapivé radosti v duši, s kterou jsme se předtím nikdy nesetkali, si neseme v sobě dodnes." Při své publicistické profesionalitě využívá znalost a blízkost tázanému, ale přece jen ji koriguje dotazováním na leccos, o čem by Suchý sám nepsal.

Ze vzpomínek a rozhovorů je místy zřejmé, co je pro Suchého podstatné a jak sám sebe vnímá. Zatímco miliony lidí znají jeho písničky, pro něj samotného bylo a je alfou a omegou divadlo. To jemu jsou tu věnovány stovky stran: zápasům za udržení souboru (navzdory komunistickým zákazům i porevolučnímu trhu v kombinaci s povodní), reflexi více a méně podařených režií (Roháč, Schorm, Menzel, Císler...), vlastním textům. Suchý sám realisticky označuje šedesátá léta za zlatou éru Semaforu, ale zároveň je zřejmé, že tvořily jenom deset let z těch pětapadesáti, jež "má najeto" coby scénický živel. Nemůže zůstat jejich zajatcem. S energií a naplněním píše o svých novějších hrách, které pochopitelně nebudou mít nikdy ohlas Jonášů; nicméně autor tu (se sympaticky přiměřenou dávkou sebevědomí) dokládá, jak dnes píše, jinak než dřív. Klade si nové úkoly, a přitom zůstává věrný určitým klaunským standardům, tradici divadla muzikálového a zábavného (slovo "bavič" mu ovšem evokuje televizní rozesmívače připravené jít kvůli smíchu "pod lať"). Tady cítíme, že vnímá svou práci detailně, nutně bez odstupu a že si Pokušení svatého Antonína či Lysistrata nejspíš dál budou muset vystačit se satisfakcí potlesku klasického semaforského publika, k němuž se jen těžko připojí uznání nadgenerační a od teatrologických autorit.

Od Formana k undergroundu

Suchého vzpomínkami se prolíná jeden ne úplně naplněný velký sen: touha dělat filmy. Podotkněme, že od zásadního hitmakera, který má na kontě nějakých třináct set textů, se ve špalku memoárů nikde nedočteme o plánech a touhách natáčet nahrávky a hudební alba.

Snad je to tím, co Jiřího Suchého formovalo: divadelní a filmové zážitky měl před očima, ale formát alba (elpíčka) nemohl během dospívání zažít, přišel až s jeho tvůrčí generací. (Dokonce právě titul Jiří Suchý: Písničky z  roku 1964 je jednou z vůbec prvních dlouhohrajících desek českého moderního popu.) Ale zpět k filmům: už od dětských her s laternou magikou je Suchý uhranutý filmem - ví o tom, mluví o komplexu a dovolává se stran tohoto osudového spojení Sigmunda Freuda. Slavné filmy ze šedesátých let není tak podstatné připomínat, cennější je svědectví o zklamání a nedorozumění s  Vladimírem Sísem, režisérem dvou jonášovských filmů, jež sice uzavřely šestnáctiletou Suchého normalizační klatbu, ale jinak nestojí za moc.

Zvláštní kapitolou je Suchého natáčení na vlastní pěst, jaksi undergroundově pankáčské, ponechané bez velké propagace a distribuce. Věděli jste snad, že po roce 1990 napsal, natočil a spoluodehrál devět filmů, třeba titul Zajatec lesa v roce 2001? Je to filmařina jaksi soukromá, ale ve své jednoduchosti náchylná k experimentům a ve své nezávislosti velmi svobodná. Letošní osmdesátník navíc výslovně uvádí přání natočit "skutečný" film jako touhu, kterou si s sebou nese do budoucnosti.

Co po mně zůstane

"Jak napsat pravdu o některých skutečnostech a nebudit přitom dojem, že si tu vyřizuju zastydlé účty," píše Suchý v úvodu Inventury, tedy vzpomínek na normalizační dvacetiletí. Vracejí se k němu i rozhovory s Hvížďalou. Po všem líčení zábavně absurdních, nechutných i nadčasově zpupných peripetií ze strany StB a Státního divadelního studia převažuje jeden dojem: je neodčinitelné, kolik energie musely osobnosti jako Jiří Suchý vynaložit na základní přežití navzdory režimu.

Úroveň jeho tehdejší tvorby vlastně není dost dobře možné hodnotit normálními měřítky: na tvorbu zbývalo po tom všem boji méně sil, času a soustředění. A to semaforský protagonista, jehož životní metodě říká Hvížďala "vzpoura prací", není křehká postava ráže Evalda Schorma, jehož zranitelná subtilnost (jak tu říká Suchý) pomohla režimu dostat ho na kolena.

Pokud snad máme místy pocit, že ekonomická a existenční závislost divadel na politicích, o níž se tu vydává svědectví, pořád trvá, pak hlavně v jednom směru. Za kulturou, branou jako rukojmí, nestojí ani tak tajemné hry moci jako potvrzování osobního vlivu a pěstění ega.

V textu se nelze vyhnout ani rozchodu s jinými semaforskými skupinami. Cítíme, že Suchý tuhle kapitolu vysloveně chce převyprávět. Skupiny Miroslava Šimka a  Josefa Dvořáka zprvu nerozeznaly svou roli ve hře moci: dostávalo se jim podpory, aby Suchého pozice byla o to slabší. Zvlášť Dvořák, na rozdíl od Suchého stálý host v normalizačních médiích, nevybíravě přijímal prominentní postavení. Básník a autorský komik Suchý měl po převratu jasno: chtěl po letech odpírání vrátit Semafor ke svým představám. Šimek se prý s rozlukou během pár let přátelsky smířil: Dvořákova zatrpklost trvá. Nad textem se až můžeme podivit, jak smířlivého Suchého tohle jednosměrné nepřátelství na dálku mrzí.

"Položil jsem si otázku, co po mně zůstane. Udělal jsem takovej střízlivej odhad a myslím si, že zůstanou takový dvě nebo tři písničky. (…) Že třeba za padesát let bude znít někde Klokočí, že si je budou lidi prozpěvovat a ani nebudou vědět, kde k tomu přišli a kdo to složil." Tahle vize Jiřího Suchého je vlastně velmi optimistická: je totiž opakem praxe zpovrchňujících médií, které zachovají, vulgárně řečeno, "slavné ksichty", ale zkreslí či absurdně zjednoduší jejich skutečné příběhy. Aby ze Suchého po letech nezbyla jen fotka se slamákem a pochroumaný mýtus o "troše poezie, co nikoho nezabije", k tomu přispívá i knižní dvojcihla z Galénu.

Můžeme ji brát i jako první významný apendix po dokončené dvacetisvazkové Encyklopedii Jiřího Suchého. Vznikla z iniciativy a v produkci Václava Kadlece, který před ní vydupal ze země sebrané spisy Bohumila Hrabala. Tady je společný moment s Karlem Hvížďalou. Kadlec i Hvížďala se po léta zabývají jakoby "hlubšími", "umělečtějšími" zjevy, oba však neváhali strávit nemálo profesního času i s Jiřím Suchým a vyzdvihnout ho do sfér skutečné reflexe a  editorské péče. Pokud bychom se ptali po důvodech, nerozborně se tu prostupují hned dva: kritické rozeznání, o jak silné dílo jde, a potom osobní vděk za to, jakým způsobem Semafor několika generacím, včetně té jejich, zasáhl do života.

---