Olivovníky

Bohdan Mikolášek

Úklid v suterénu

Písně, básně, rozhovory

Bohdan Mikolášek
Znovu…

Na domácí scéně se pro Bohdana Mikoláška těžko hledá srovnání. Snad jediné, zdaleka ne přesné. Bohatostí melodických nápadů a hlasem mi trochu připomíná Petra Ulrycha.

Album je vlastně jakási rekonstrukce. Jak by album znělo, kdyby mohlo být natočeno v době, kdy byly písně napsány a hrány na nepočetných koncertech na přelomu 60. a 70. let. Nemohu srovnávat, na žádný jsem neměl to štěstí. Za štěstí však považuji, že si takovou nádheru mohu pustit aspoň doma. Původně vyšlo v roce 1988 v Mikoláškově novém domově Švýcarsku. U nás vydané LP jsem si v devadesátém nepořídil. Přeci jen je občas poznat, že nežije u nás, Dům, kde bydlí láska promlouvá nádhernou, "nezkaženou", až "obrozeneckou" češtinou, a písni to dodává jisté kouzlo. Někdy mu stačí dvě kytary a další hlas. V Namaluj, brácho, dům vytváří krásný dvojhlas, původní pěveckou partnerku, sestru Věru, nahrazuje dcera Adriana. Pro titulní Znovu podporují dvanáctistrunnou kytaru, decentní klávesy, další kytara, zvony… Jindy jsou aranžmá mnohem bohatší - například Čtyři vrabci v  louži s klavírem a malým orchestrem, do refrénu mohutnící Sám, pestrý Čas. Ticho inspirované Palachovou obětí zcela změnilo a  poznamenalo Bohdanu Mikoláškovi život, po něm přišly zákazy a nakonec raději emigrace. Píseň je to nesmírně působivá posmutnělou hudbou a silnými textovými obraty "Zemřel živý člověk / a mrtví zůstali žít". O kvalitě alba svědčí to, že z něj Ticho nevyčnívá, jsou tu další, třeba ne tolik "angažované, promlouvající k době", ale melodicky, aranžérsky i textově osobité.