Olivovníky

Bohdan Mikolášek

Úklid v suterénu

Písně, básně, rozhovory

Písničkář Bohdan Mikolášek: Bělost sněhu brala cenzura jako ohlas srpna 1968

Smrt Jana Palacha před 43 lety změnila mnoha osobnostem v Československu život. Patřil k nim i skladatel, písničkář a básník Bohdan Mikolášek. Po koncertě věnovaném Palachově činu dostal zákaz veřejně vystupovat a později odešel do exilu.

Paradoxem Mikoláškova osudu je, že psal lyriku. Nejvíc písně o přírodě, o  lásce, nikoliv protestsongy. Srpen 1968 zažil coby zástupce pražského jara s  mládeží v bavorských Alpách. "Poslouchal jsem ho mezi zvonícími kravami z  tranzistoráku a bylo to jako sobotní rozhlasová hra," vzpomíná Mikolášek. Po smrti Jana Palacha Bohdan Mikolášek zahrál na evangelické bohoslovecké fakultě píseň Ticho, jejíž následnou popularitu komunistický režim těžko snášel.

Sníh coby symbol

Cenzura Mikoláškovi potom nedovolila zpívat prakticky nic. Zakazovala mu i  tradiční písně s přírodními motivy. "Bělost sněhu vnímala cenzura jako poukaz na naději, že by se srpen 1968 mohl vrátit," popisuje svou zkušenost autor. Těsně před koncem roku 2011 vyšla v nakladatelství Galén kniha Úklid v  suterénu, která shrnuje celou Mikoláškovu tvorbu, písňové texty, básně i  krátkou prózu. Její editor Jan Šulc připomíná, že Ticho bylo jedinou Mikoláškovou politickou písní. Téma činu Jana Palacha přitom zpracovalo velké množství umělců, včetně jeho vrstevníků Kryla a Merty.

Skladby do šuplíku

"Je to asi nejjímavější dílo, které tu vzniklo, ačkoliv je to jediná píseň s  politickým nádechem," říká o Mikoláškově "palachovské" písni Jan Šulc.V normalizační Praze 70. a 80. let psal Bohdan Mikolášek písně a básně "do šuplíku." Zároveň ale vystudoval na lidové konzervatoři skladbu, aranžování a  dirigování, které mohl veřejně uplatnit později ve Švýcarsku. Tam v roce 1982 emigroval.

Pocit odcizení

Bohdan Mikolášek, vrstevník Kryla, Merty, Třešňáka a dalších dnes známých osobností, kolegy v podstatě neznal. Dala je dohromady až normalizační cenzura. Později, během tání režimu koncem 80. let byl o písničkáře a folkovou hudbu obrovský zájem. Do jejich vystoupení se mnohdy promítala celospolečenská nálada i písně ironizující komunistický režim.Bohdana Mikoláška ale po návratu do vlasti v roce 1989 to, že folkový žánr plnil stadiony, zaskočilo. Nabízí se paralela s rozčarováním Karla Kryla, jiného skladatele a básníka, který se při cestách do vlasti po roce 1989, trápil tím, jak se vyvíjí politika a  společnost.

Zkušenost exilu

Bohdan Mikolášek v exilu přestal skládat písně, věnoval se spíš vážné hudbě. "Každý odloučení od vlasti prožívá jinak, v Mikoláškově duši se zřejmě něco přetrhlo," míní editor Mikoláškova díla Jan Šulc a dodává, že jde ale vždy o velmi intimní téma. Poukazuje na osobní zkušenost s jinými exulanty z  let 1948 nebo 1968, třeba s historikem a překladatelem z ruštiny Jiřím Kovtunem, který působil ve Spojených státech, který zřejmě prožíval exil o  něco snadněji. Těžší úkol Podobně hořce, jak Mikolášek, vnímal z pohledu Jana Šulce exil Jaroslav Hutka, který žil od roku 1978 v Holandsku. Bohdan Mikolášek připouští, že i dnes, podobně jako koncem 60. let, může písničkář přinášet celospolečenské poselství, ale připouští, že to není snadné. "Rozdíl proti šedesátých letům je ale v tom, že jsme to s výpovědí měli jednodušší, než dnešní mladí lidé," uzavírá svou životní zkušenost Bohdan Mikolášek.

---