Olivovníky

Šafrán - Nahrávky z let 1968–1976

Špetka Šafránu for ever

Vlasta Třešňák řekl úkosem: "Dlouho jsme se neviděli, jsem zvědav, jestli spolužáky poznám." A pak před mikrofonem Divadla Archa rozřízl Finským nožem podezření, že koncert písničkářského sdružení Šafrán bude páchnout abiturientskou nostalgií.

Třešňák totiž svůj klasický kousek zpíval naprosto současně a pořádně chraplavě, jako kdyby svůj Finský nůž napsal včera, a ne v hloubi sedmdesátých let, kdy ho taky v roce 1978 natočil na své album Zeměměřič - to ovšem tehdy mohlo vyjít pouze ve Švédsku. Bylo okamžitě jasné, že právě tahle písnička a  její podání předznamenává celý večer. A že všechny obavy ze sentimentálního setkání byly plané. Písničkářské sdružení Šafrán působilo v sedmdesátých letech, než je bolševici rozehnali, ale jejich sobotní setkání v Divadle Archa bylo na hony vzdálené nějakému trapnému vzpomínání. Naštěstí. Večer uvedl hned po Pavlu Klusákovi, který to vše spískal v rámci prvního ročníku festivalu Babel Songs, právě Vlastimil Třešňák.

Třešňákovi spolužáci

I já jsem se docela rozmýšlel, jestli chci poslouchat to vzpomínání, staré fotky a historky o ztracených třídnicích a falšovaných omluvenkách… Nebylo by lepší nechat vše ve vzpomínkách? Není jistější pustit si radši jejich desku doma a ušetřit si rozčarování a zklamání? Fanoušky ovšem zjevně podobné otázky netrápily – přišli si užít večer se svými písničkáři a pražské Divadlo Archa velice brzy vyprodali. Jména jako Dáša Voňková, Zuzana Homolová, Vladimír Merta, Jaroslav Hutka, Vlasta Třešňák a Petr Lutka stále, i po všech těch letech, táhnou.

Po Třešňákovi přišel a překvapil Petr Lutka. Představil totiž svou současnou tvorbu, která se od jeho dávných hravých písniček o žravých slepicích a  červotočích dostal až k duchovním mariánským písním. Někomu mohly jeho písně o  Ježíšovi a Pánu Bohu připadat naivní, jako blbě podaný katechismus, ale já jsem musel ocenit upřímnost jeho prožitku. Bylo jasné, že Lutkovi nejde o  velké umění, a publikum mu naslouchalo. Perličkou pak byla poslední písnička, Nadějí maličké orchestříky, kterou na melodii ruského písničkáře Bulata Okudžavy kdysi otextoval dnešní ředitel Archy Ondřej Hrab.

Skládají i mobily

Druhá Dáša Voňková zahrála písničky, které vznikaly, "když chodila kolem svojí vesnice", jak předeslala. Zpívala tedy o rozkvetlých hájích, břízách, o  přírodě, která ji obklopuje - do zdánlivě prostých textů ovšem dokázala vložit hlubší smysl. Ne nadarmo mluvila o hudbě, která je všude kolem nás a kterou tvoří nejen ona a její kytara, ale také ticho, vesmír, struny v něm, také publikum a jeho mobily, "prostě vše, co má být, a všechno to k sobě patří". Zůstala věrná i své pověsti experimentátorky, když zasunula mezi struny lžičku nebo smyčec, který svým metronomickým kýváním struny rozezníval.

Další - Jaroslav Hutka! Začal svou klasickou a zřejmě nejlepší písní Pravděpodobné vzdálenosti, mistrovským dílem o relativitě všeho kolem nás, druhá píseň pak byla současná. "Chtěl jsem zahrát Pravděpodobné vzdálenosti," vysvětloval, "protože těmi to vlastně začínalo. "Mezi těmi dvěma písničkami bylo čtyřicet let, takový časový most." A uvedl dvě nové písně: "… i když na ně možná nikdo nečeká. Možná, že jste přišli na ty staré," dodal se smíchem. Z  jeho písně o politickém kriminále v Leopoldově ovšem spíš běhal mráz po zádech…

Podobně tomu bylo při krvavých lidových baladách Zuzany Homolové. Vložila do nich slovenskou zpěvnost, stejně jako do vlastních písniček, a právem sklidila veliký aplaus. A třeba písnička o matce vražedkyni, ve které se spojovala lehká erotičnost s krví, to byla skutečně síla!

Přichází Vladimír Merta! A potěšil. Do své virtuózní hry na dvanáctistrunnou kytaru si díky své zdatnosti může dovolit improvizovat dlouhé mezihry. Také on hrál nové písně, ať již sám, nebo se svou dcerou Sárou ("Na rozdíl od jiných rodinných písničkářských kapel my se to neučíme, my to jen zpíváme," rýpnul si) , či se saxofonistou Janem Štolbou. V tu chvíli vzal do ruky elektrickou kytaru a hrál si s různým zkreslením a vazbami. "Vždycky máš možnost jít do nějakého nevyzkoušeného signálu, do nevyzkoušené akce nebo, jak se říká ve fotbalu, do nacvičeného signálu. Ten je ale ve folku protimluv," vysvětloval svou metodu.

Šafrán is not dead

Došlo i na křest dvojalba Šafrán, které přináší především legendární album z  roku 1976. Jeho tehdejší celý náklad StB nařídila sešrotovat a tak kolovalo na šumících páscích a kazetách. Teprve teď vychází na cédéčku, doplněné o disk se singlovými nahrávkami.

Skvělý večer ukončil znovu Vlasta Třešňák se svým Bandem, jednotlivé písně uváděl lakonickými vtípky jako "parket je váš" nebo "tak jsme se toho dožili". Pěkně od podlahy zahraný big beat, skvělé texty i výtečný zpěv Třešňáka, který jako by se pro rock narodil, tak potvrdily, že Šafrán není resuscitovanou mrtvolou – i díky svému rozpětí od křesťanské oddanosti přes hloubavé meditace a vesmírné ozvěny až ke krvavým slovenským baladám. Potvrdil to i Vladimír Merta: "My jsme jenom hráli písničky a snažili jsme se, abychom nelhali, a to zůstává i dneska. Doufám, že to ožilo." A Jaroslav Hutka přidal: "Šafrán je ve své podstatě stoprocentně aktuální. V tom, že člověk potřebuje vyjádřit smysl existence ve chvíli, kdy se zdá, že žádný nemá. Tohle se nám obecně podařilo."

A jak je to s vyzněním celého sobotního setkání? "Je to vždycky nervozita," přiznal Vladimír Merta, "protože se neznáme tolik, jsme natolik různoběžky, a  je to věc, která vzniká takovým průsakem. Na druhou stranu vím, co mohu od svých lodníků čekat, ale všichni ty plachty natáhli a všichni letěli. A  zejména dámy letěly úžasně!"

---