Olivovníky

Šafrán - Nahrávky z let 1968–1976

Adventní

Dívala jsem se ve středu na večerní televizní zprávy, kde právě říkali, že se náměstek policejního ředitele Husák sešel s předními pražskými "kmotry" Hrdličkou a Janouškem, a najednou jsem si uvědomila, že je advent. A vybavilo se mi, jak nás maminka kdysi dávno strašívala, že jestli budeme zlobit, nepřijde Ježíšek. V dnešní době, která dá na psychologii, se nejspíš takové věci dětem říkat nesmějí, aby neutrpěly trauma – ale my jsme, mohu-li soudit, žádné trauma neutrpěly, zato jsme zažily úžasný a krásný pocit strachu, že vezmeme-li si nedovolený bonbon, Ježíšek opravdu nepřijde a běh světa se vymkne z řádu.

Radši jsem televizi vypnula, měla jsem totiž pocit, že kdybych v adventní době "zlobila" tím, že bych se naštvávala na nějaké Husáky – kdoví, třeba by ani nepřišel Ježíšek. Měla bych si radši přečíst něco povznášejícího, myslela jsem si, ale cestou ke knihovně mě napadlo, že vlastně ve čtvrtek budu většinu dne v Brně a nebudu mít čas napsat fejeton, a že ho tedy musím napsat ještě ve středu večer. A tak jsem sedla k počítači, že budu psát, ale napřed jsem si přečetla poštu. Byla v ní pozvánka na sobotní festival někdejšího písničkářského sdružení Šafrán v pražském divadle Archa. No prosím! Když člověk nezlobí a dělá, co má, přijde něco povznášejícího samo. Žádní kmotři, žádné nepravosti, Šafrán, to je to, na co mám myslet!

Vybavil se mi koncert na Baráčnické rychtě někdy v roce 1974 a znovu jsem propadla tehdejšímu okouzlení. Nikdy předtím jsem nikoho z těch zpěváků s  kytarou (Honza Burian promine, ten přece hrál a hraje na klavír) neslyšela a  taky jsem předtím nezažila tak mohutný pocit sounáležitosti s ostatním publikem. Bylo to jako v nějakém soukromém klubu, všichni byli naladěni na stejnou strunu – totiž na stejné struny – a viseli zpěvákům na rtech, nebo se mi to aspoň zdálo. Omamný Mertův hlas, křičící Třešňák, rýmující Dědeček, Lutka s věčně udiveným výrazem… ani už vlastně nevím, kdo tenkrát poprvé na Rychtě hrál. Koncerty Šafránu, na které jsem chodila na Baráčnickou rychtu a  pak o pár ulic od nás na Vinohradech do Čáslavské, se mi v paměti slily do nekonečného proudu písniček, písničkářů a jejich věrného publika. Jak se tenkrát vlastně ti dozvěděli, kdy a kde se bude hrát, když nebyly mobily, Facebook ani internet? Šafrán byl sice "povolený", ale jeho protagonisté, které dal dohromady geniální pořadatel Jirka Pallas, byli režimu podezřelí, takže koncerty skončily. Právem podezřelí, jak se ukázalo, když někteří podepsali Chartu 77.

Byla to setsakra jiná kultura než televizní, to jsem věděla už tenkrát, ačkoli jsme žádnou televizi neměli. To tak, aby se děti dívaly na režimní nesmysly, nebo dokonce na oblíbené seriály, které divákům sugerovaly, že žijí v zemi, kde je všechno v pořádku, a když zrovna ne, hodní komunističtí představitelé, představovaní milovanými herci, to napraví.

Takže v sobotu si půjdu na Šafrán zavzpomínat a připomenout si, že se i v přidušených sedmdesátých letech dalo někam vyrazit.

---