Olivovníky

Vojtěch Klimt

Akorát že mi zabili tátu

Příběh Karla Kryla.
Druhé, opravené a doplněné vydání

Laudatio:
Klimtova kniha o Krylovi je výborná

Písně Karla Kryla jsou již kompletně sestaveny, vyčištěny a vydány, a stále se dobře prodávají. Většinou však konkrétní CD neseženete, zejména ubohý krylovský výběr předvádí zanikající pražský Bontonland. Naštěstí snad vydávání přebírá Supraphon. Veliké poděkování si zaslouží nakladatelství TORST, které již vydalo podstatnou část Krylova literárního díla ve všestranně velmi pečlivém a  precizním provedení. Horší to dosud bylo s krylovskou literaturou. Díla Krylova bratra, někdejší milenky, bývalého donašeče do komunistických novin či chladně nezúčastněného novináře vlastně nestojí za řeč a nemají ani valnou dokumentační hodnotu.

Klimtův příspěvek k poznání složitého života a komplikovaného díla Karla Kryla, tedy Příběh Karla Kryla, jak zní podtitul, je podstatný. V podstatě mapuje Krylův život krok za krokem, rodinné zázemí (myslím si, že Karel vysál veškerou skvělou uměleckou i křesťanskou genetickou výbavu svých předků), i genezi jeho díla - za zvláštní pozornost stojí např. kapitola Druhá teplická bohéma. Většího prostoru by si podle mého názoru zasloužila Karlova dlouholetá a velmi úspěšná činnost ve Svobodné Evropě. Kromě Lídy Rakušanové, Karla Moudrého a  dalších komentátorských hvězd byl v tomto dosud nedoceněném rádiu naprostou špičkou, i podle ohlasů z domova, což jeho méně úspěšní kolegové hezky česky těžce nesli.

O neuvěřitelné účinnosti štvavé americké vysílačky se Karel přesvědčil záhy po návratu, kdy ve vyprodaných stadionech s ním nadšené publikum masově zpívalo i  písničky, které odjinud než z RFE znát nemohlo. Budiž pro spravedlnost řečeno, že Karel měl ve Svobodné Evropě jen několik opravdových kamarádů, předčasně zesnulé Rozinu Jadrnou a Slávu Volného, Karla Moudrého (co je s Vámi, mistře sarkasmu) a Egona Lánského, jehož stále uměřené politické úvahy rád čítám i na stránkách Britských listů (ne že bych, probůh, se vším souhlasil).

Jak už jsem se zmínil, Krylův život a mnohovrstevnaté dílo Vojtěch Klimt pouze sleduje, mapuje a cituje - výslovně se o tom zmiňuje i v závěrečné poznámce: Nezamýšlel jsem interpretovat Krylův život a názory … Nikdo nepoznal Karla Kryla natolik, aby mohl s určitostí říci, co se v něm doopravdy dělo. Autorovo pojetí je mi sympatické. Hodnocení Krylovy tvorby bude tvrdým oříškem i pro fundovaného odborníka - odstrašujícím příkladem je někdejší článek jakéhosi Petra Krále v Literárních novinách s titulkem Nekryluji, v jiných případech zase jde jen o nekritický obdiv. Nedávno jsem četl vynikající úvahu o Krylově díle od studentky Veroniky Lanové, můžete si ji přečíst na webu Klubu Karla Kryla. Zasloužila by si výraznější publikaci.

Autor ozřejmuje poslední, velice zašmodrchané období Karlova života po jeho návratu z exilu pečlivě, byť na můj vkus příliš taktně. Jen faktograficky zaznamenává popřevratové ohavné pokusy všelijakých popmuzikově populárních zbohatlíků vytřískat pár korun na Krylovi, s nímž neměli nikdy nic společného.

Podle svědectví, tuším Pavla Landovského, za totáče Václav Havel telefonicky škemral, aby si s ním Karel potykal. Při převratu ho donutil, aby zpíval s  Gottem hymnu, z čehož měl KK doživotní kopřivku, ale na Hrad na panáka ho nikdy nepozval, na rozdíl od jmenovaného idolu. Karel pak mstivě složil Demokracii.

Na pohřeb mu prezident poslal jen neosobní pugét s nápisem Václav Havel. Asi by ho ubylo, kdyby dal připsat Krylovi. Stejně si myslím, že věnec zajistil pouze Ivan Medek, který se také osobně velmi přičinil, aby Karel aspoň po smrti dostal prezidentský metál (jedné Krylově písni se tak dostalo fascinující ilustrace).

Opravdové bylo Karlovo přátelství s Milošem Zemanem. My, Karlovi věrní, jsme se z toho tenkrát mohli pominout vzteky. Na Karlovu omluvu budiž poznamenáno, že s  děsem pozoroval to šílené tunelování, kypící korupci a zlodějnu, odporné politikaření, a v sociální demokracii, reprezentované tenkrát dejme tomu ještě nezprofanovaným Zemanem, zcestně viděl jakési východisko (vážil si Horáka, Loewyho, Battěka a několika německých sociálních demokratů). Věděl také leccos o Mráčkovi; osobně nevěřím, že se dopustil vulgárního výroku o Buzkové, už proto, že k dámám byl až na výjimky starosvětsky dvorný.

Znal jsem Karla od roku 1968, celkem důvěrně, řada lidí mi říkala, že bych měl o něm napsat knížku. Neumím to, přiznávám, sepsal bych maximálně cosi ve stylu předcházejícího odstavce, což jsou nicotné blbosti. O to více si vážím Vojty Klimta za jeho velkolepé dílo. Karel Kryl je v národě stále živý, nezapomenutelný bard, a shrnující pojednání tohoto typu velmi chybělo. Přečetl jsem si knížku pečlivě a nemám žádné výhrady. A musím na Vojtu prozradit, že je skvělým a fundovaným předsedou Klubu Karla Kryla.

Přesvědčte se sami na stránkách www.kryl.kat.cz Klimtův příběh Karla Kryla s  přesným a o mnohém vypovídajícím názvem Akorát že mi zabili tátu, by si měli přečíst všichni krylovci, a vlastně i všichni pochybovači. Sluší se ještě podotknout, že typografická úprava je sličná, papír kvalitní, připojena bibliografie a diskografie KK, jakož i jmenný rejstřík; vše jak má být, a často není.

---