Olivovníky

Jan Jeřábek

Mýlíš se, řekla Láska

Terapie Nohem

Co dokáže vyvolat moment, kdy se z neznámé písničky stane dobrovolně a nadšeně sdílená kulturní událost? Za jakých okolností si širší publikum uvědomí, že určitý autor je může tak dobře pobavit nebo obohatit, že se vyplatí sledovat ho? Tu a tam narazím na starší českou hudbu, která v čemsi předběhla vkus své doby - a to nejen ten mainstreamový, ale i klubový. Bývají z toho takzvané kultovní kapely: pár lidí je zbožňuje, všem ostatním jsou šumafuk. Newyorský Jeffrey Lewis má o tom rozkmitu mezi osaměním a adorací skvělou komickou písničku Cult Boyfriend: "Jen jedno nechápu: když jsem tak skvělý, proč si to ksakru nemyslí o něco víc lidí?"

Tenhle moment, řekl bych, je součástí příběhu písničkáře Jana Jeřábka, jehož starší nahrávky právě vycházejí pod názvem Mýlíš se, řekla Láska (vydává Galén). Jeřábek působil na scéně především v prvních letech po listopadovém převratu: zájem o čerstvou tvorbu v Čechách byl tehdy patrně na absolutním historickém minimu. Jen úzké publikum registrovalo songwritery, kterým dali jejich starší kolegové ocenění v soutěži o cenu Ptáka Noha (tu tradici kdysi založilo sdružení Šafrán). Jeřábek, jeden z "Nohů", měl a pořád má nezaměnitelnou dikci: vypráví jakési případové studie, situační otisky psychologických zádrhelů. "Jsem na dosah všemu za průsvitnou slupkou, nemůžu blíž, nemám to rád…" Texty jako Svět dýchá nebo vrcholné Je sama (o dysfunkčním vztahu udržovaném pod heslem "hlavně že nejsem sama" ) v  sobě mají přesně tu odhalující trefnost, pro kterou určití lidé nemají rádi terapeuty. Což není náhodná asociace: Jan Jeřábek po léta vykonává praxi grafologického experta a do bookletu právě vydané desky si bez komentáře vypsal pár slov z Carla Gustava Junga: "Velké události světových dějin jsou v podstatě hluboce bezvýznamné. Podstatný je nakonec jen soukromý život jedince. Jenom v něm se nejdříve připravují a odehrávají všechny velké světové proměny."

Aby nedošlo k mýlce: nahrávky oprášené na Mýlíš se, řekla Láska (hostuje tu i  Jan Burian) jsou nepochybně hodné doporučení. Ale Jeřábkova hvězdná hodina, k  níž bych vztáhl tu kultovní úvahu z počátku textu, nastala ve skupině Před vaším letopočtem, jejíž dvě elpíčka (to druhé nese absurdní název Nejprodávanější deska) se v porevoluční době nepodobala ničemu - což trvá dodnes. V tom triu se sešel akademicky vzdělaný skladatel Vlastislav Matoušek (dřív člen skupiny Máma Bubo, dnes především etnomuzikolog), Jan Jeřábek a  písničkář skvěle otevřený formálním experimentům František Janče. Janče a  Jeřábek absolutně netrpěli nostalgií k folkovým autoritám: hráli si se zvukem, dělali potměšilé narážky na žánry, neměli problém dát k akustické sestavě bicí automat (což v téže době vynalézal za mořem Beck). Jančeho kytara občas soptila noisové otřesy a pak zas lkala country, trio do nahrávek svatokrádežně samplovalo Nohavicu a Mejlu Hlavsu: čistá postmoderna. Spousta posluchačů tehdy naprosto nechápala, proč někdo něco takového provádí. Nerozuměla ani Janu Burianovi, který s mladšími zvichřenými kolegy Jančem a Jeřábkem hrál několik sezon v triu.

Myslím, že až generace kapel, jako jsou Květy a Midi Lidi, přišla po letech s  podobným pocitem - mixem ironie a dost propracované vlastní poetiky. "Opakovat ve dne, opakovat v noci, zopakovat si svůj oblíbený pocit," hypnotizuje Jeřábek na novém albu. Třeba někdo časem vrátí do hry alba Před vaším letopočtem: dnešní uši by je nepochybně poslouchaly už jinak. I tak by se dost divily.

---