Olivovníky

Jan Burian

Nežádoucí návraty E. F. Buriana

Burian Burianovi: Milý tatínku…

První burianovská monografie je tedy na světě. Nejde však o monografii v  obvyklém slova smyslu. Jan Burian sestavil o svém otci E. F. Burianovi pozoruhodnou mozaiku ze stovek kamínků - dopisů, svědectví, vzpomínek, kritik, udání, vyhlášek, žádostí, studií i stránek soukromých deníků z let 1941-1959.

Důvod časového vymezení tohoto souboru je prostý: první část života EFB (jeho popularita zrodila i tuto značku, kterou stačilo uvést namísto jména) v letech 1904-1941 je zmapována detailně, vznikly desítky odborných děl o jeho divadle, hudbě, filmu. Přední osobnost meziválečné avantgardy je nasvícena výtečně.

Středa 12. března 1941 rozlomila tento dramatický osud na dvě části, od zatčení gestapem až po nevyjasněné úmrtí v roce 1959. Toto Burianovo dvacetiletí, těsně spjaté s historií Československa, je stále do značné míry obestřeno mlčením, záhadami, nepochopením. Jak ovšem syn Jan konstatuje, syntetizující dílo o poválečném Burianovi neexistuje. Což je tedy důvod, velmi osobní, proč vznikla tato kniha, svým způsobem rezignující na "odbornost", avšak nabízející cennou možnost cesty za poznáním.

Přísně i soucitně

Zápisky Vlasty Burianové-Hatlákové, učitelky klavíru a choti miláčka plzeňského publika, barytonisty Emila Buriana překvapivě, ale šťastně otevírají objemnou knihu. Dítě Emil přišlo na svět mlčky. Ani nadále nevydávalo zbytečné zvuky, vše bylo zřejmě v pořádku. Muzikální byl od počátku. Starosvětské kouzlo vyzařuje ze stoletého deníčku matky, jež syna podporovala (i proti slavnému strýci Karlovi, tenoristovi MET, který v Emilovy schopnosti nevěřil) na hudební dráze do té míry, že pořádala a financovala koncerty Emila a jeho kolegů.

Tvůrčí začátky i vznik D 34 zde zastupují málo známé fotografie a poukaz na kalendárium v závěru knihy. A rovnýma nohama do čtyřletého pekla německých koncentráků. Desítky stran autor věnuje hrůzně konkrétním vzpomínkám EFB i  spoluvězňů, popisujícím mimo jiné groteskní i tragické okolnosti divadelních či hudebních produkcí na hranici života a smrti. Máchův Máj v lágru! Hořící, bombardovaná, potápějící se loď Cap Arcona 3. května 1945! (A absurdní zásah Jiřího Hájka, který znehodnotil posmrtně Burianův román Vítězové, "upravený“ pod titulem Trosečníci z Cap Arcony.)

Léta 1945-1959 zkoumá Jan Burian podrobně, přísně i soucitně. Sleduje Burianovo repatriační úsilí, marný pokus o supervizi pěti souborů, souboj s  Kouřilem, který divadlo téměř zlikvidoval (EFB je jako aktivní komunista, poslanec a šéfredaktor Kulturní politiky trvale ve dvojím ohni). Roky 1945 až 1955 se ocitají pod drobnohledem dobové kritiky, ale i svědectví těch, kteří byli blízko.

Patří sem i hořké dopisy nebo úryvky z Kroniky Armádního uměleckého divadla. Detailně a přesvědčivě je popsán "přestup" k armádě, který divadlo D doslova zachránil. Ve světle těchto faktů je přízračná "plukovnická uniforma" argumentem doslova trapným.

Silné okamžiky nabídne vhled do pracovního deníku mladého Otomara Krejči, který hrál v D 46 Cyrana. (Jan Burian užívá výsledků výzkumu časopisu DISK; zde byly unikátní zápisky zveřejněny poprvé, stejně tak zpověď herečky Marty Kučírkové.) Vedle dnes zapomenutých realistických her inscenuje režisér znovu své nejlepší předválečné tituly, takže mladé publikum má možnost vidět Máj, Vojnu, Lidovou suitu, Oněgina, Krysaře, Žebráckou operu.

Křehká struktura opalizující mozaiky, neustále proměňující úhel pohledu a  vybízející ke zpětnému listování a srovnávání, má pevnou oporu v dopisech a  denících. Opožděných dopisech syna otci - a deníkových záznamech EFB. Často neznámá fakta a šokující detaily nesou pečeť upřímnosti a otevřenosti.

Burian - Radok

Téměř dvacítka Janových dopisů otci je páteří knihy; syn reaguje na přečtené, svěřuje se s vlastními problémy, neváhá vyslovit nesouhlas, vypráví doslova kuriózní historky (jako tu s Horníčkem). Zvláště působivé je v této jednosměrné korespondenci zastavení v kapitole Pan Radok - Dopis o hloubce jedné tragédie. Alfréd Radok, Burianův žák, byl po válce (ironií osudu po návratu obou mužů z koncentráků) exkomunikován z okruhu přátel EFB - bohužel definitivně. Důvody známé i neznámé se pokouší Jan Burian pojmenovat. Při četbě se nelze ubránit srovnávání osudů obou velkých českých režisérů: obdivováni, nepochopeni, milováni i zrazováni, znovu a znovu začínající, umírají předčasně. Burian v pětapadesáti v "péči" exkluzivního stranického sanatoria, emigrant Radok ve dvaašedesáti ve vídeňské nemocnici. Zatímco EFB se sžíral úspěchy svého nejlepšího žáka - Radok je vykupoval dalšími a dalšími infarkty.

Jan Burian jako zkušený autor řady knih různých žánrů zvolil méně obvyklou metodu. Doslova se prodral nekončícím materiálem a dokázal si vybrat: stihl vyzpovídat stále vzácnější pamětníky (Josef Topol, Adolf Scherl, A. J. Liehm, Libuše Čechová); získat výstižnou charakteristiku situace EFB po návratu po válce, pádně vyslovenou Bořivojem Srbou; zveřejnit citlivé partie z otcova i  matčina deníku (Zuzana Kočová jako by byla neustále přítomna, ale zároveň v  pozadí).

Samozřejmě není možné zde upozornit na všechny zajímavé peripetie Burianova života a díla, s nimiž se lze setkat v této ojedinělé knize. Příklad za všechny - málo známá epizoda neúspěšné spolupráce s Brechtovým Berliner Ensemble. Smysl pro humor, vtip, pointu i napětí se odráží v rozvrhu knihy do kapitol a kapitolek - včetně jejich názvů: Upír socialistického realismu, Dopis o traktoru, Měl jsem být poučen, Umění nemusí být srozumitelné, Vzorná opereta, Ruším premiéry, Despota a jeho herci (láskyplné vzpomínky Kučírkové, Havelkové, Janouškové, Kopeckého, Brodského, Menšíka, Sováka, Racka).

Nežádoucí návraty E. F. Buriana jsou do světa čtenářů vypraveny s pozornou péčí - vazba, obálka, neznámé fotografie, rejstřík. (Jedno drobné přehlédnutí: nejde o spisovatele Jana Procházku, nýbrž o dramaturga a kritika téhož jména.) Knihu konečně zdobí i zasvěcený doslov Přemysla Ruta.

---