Olivovníky

Jan Burian

Nežádoucí návraty E. F. Buriana

E. F. Burian
Člověk se odcizil člověku, zní v knize, již napsal Jan Burian o otci

Dnešnímu šedesátníkovi Janu Burianovi bylo sedm let, když jeho otec E. F. Burian zemřel. Zčásti ve formě dopisů, které mu nikdy nemohl napsat, teď pod názvem Nežádoucí návraty E. F. Buriana vydal první obzíravý pohled na jednoho z našich nejvýznamnějších tvůrců v oboru scénografie, hudby i  kulturněpolitické publicistiky.

Je to pět set stránek bohaté, až překypující mozaiky deníkových i veřejně publikovaných výroků, korespondence, tiskových kritik a recenzí, i dosud neznámých stranických a ministerských dokumentů. Stěží si dovedu představit vyčerpávající záplavu soustředěné práce a času, které si takové dílo vyžádalo. Ale výsledek stojí za to.

Kandrdas v Kulturní politice

Emil František Burian znamenal mnoho pro moje léta poznávání, shromažďování dojmů i tříbení názorů. Ještě před likvidací jeho divadla roku 1941 mě okouzlovala jeho představení, hltal jsem jeho knížku Jazz, jednu z prvních o  tomto tématu, které už roku 1928 vyšly v Evropě.

V době, kterou E. F. Burian trávil v nacistickém koncentráku, jsem poslouchal jeho osobité překlady blues, která jako neméně osobitý zpěvák stačil ještě předtím nahrát s orchestrem Gramoklubu. A po jeho návratu jsem se roku 1946 jako zcela nezkušený kandrdas ocitl v roli subalterního externího redaktora v  jeho týdeníku Kulturní politika.

Pravidelné redakční porady byly shromaždištěm literátů, kteří už za sebou měli významné zkušenosti, i nastupující mladé generace, sdílející poválečné okouzlení marxismem. A právě tuto atmosféru přibližuje sbírka dokumentů jeho syna jako klíč k dalším otcovým osudům.

Postoj k pochodu na Hrad

V květnu 1948 adresoval do redakce Kulturní politiky tehdejší student Jiří Ješ dotaz na postoj k represím proti účastníkům studentského únorového pochodu na Hrad. Byl to soukromý dopis určený E. F. Burianovi a zůstal bez odpovědi. Jan Burian jej objevil v otcově pozůstalosti a ve své knize posílá odesilateli tuto opožděnou odpověď:

"Milý pane Ješi, čtu si Vaše řádky pořád dokola a přemýšlím zejména o tom, jak je možné, že v době, kdy se země propadala do diktatury a veřejný jazyk se rychle proměňoval v jakési shluky prázdných frází a klišé, našel jeden vysokoškolák odvahu napsat tak jasně, zdvořile a přitom se zdrcující argumentací, co bylo třeba. A zároveň se musím ptát, proč to umělec formátu mého otce nedokázal a, ač bezesporu básník, přizpůsobil se tehdejší jazykové apokalypse a davové psychóze, a dokonce ji napomáhal šířit."

Odcizení člověka

Něco z toho jsem zřejmě přes svůj politický analfabetismus začal v poúnorové atmosféře cítit a výsledkem byl můj odchod z Kulturní politiky i z tehdejší Mladé fronty. Ale nejhlubší příčiny tohoto stavu - i s nabídkou možných analogií - mi poněkud varovně objasňují další citáty z knihy Jana Buriana.

O své hře Hráze mezi námi napsal EFB 14. dubna 1947 tehdejšímu ministru školství Stránskému: "Člověk se touto velkou válkou odcizil člověku (...) Můj celý zápas od těch dob, co jsem se vrátil (z koncentračního tábora), byl o to, abych našel cestu z bludiště, do kterého nás uvrhl fašismus a poslední válečný konflikt."

A Josef Träger roku 1954 reagoval: "Burianova hra už názvem napovídá, jak různé prožitky a zkušenosti stavějí hráze mezi lidi, jak jinak prožívají skutečnost navrátilci z hitlerovských věznic a jak se cítí vzdáleni a cizí těm, kdož mohli uniknout v relativní svobodě okupačních let."

Analogie ke komunismu

Do značné míry mi to připomíná situaci po dalším velkém zvratu, po čtyřicetileté vládě komunismu. Ta zůstává kořenem nejen rozdílu pohledů mezi navrátivšími se emigranty, ale také mezi těmi, kdo se se s komunistickou diktaturou vyrovnávali různými způsoby. Třeba i tak, že na ně začal být "veden osobní svazek pod číslem 4569, který byl 18. 3. 1956 archivován a poté zničen", jako se to - bez jeho vědomí - stalo E. F. Burianovi.

Zdá se mi, že podobně jako osobní tragédie EFB, i historické dědictví našeho období, likvidující normální vztahy mezi lidmi, stále ještě doznívá v našich zmatcích a neuspokojivé politické situaci.

Jan Burian svou vlastní tvůrčí prací i knihou Nežádoucí návraty dělá mnoho, aby obdobné podmínky k likvidaci takového dědictví přece jen, byť pozvolna, dospívaly k jisté změně. A o něco podobného se svým uměleckým dílem snažil i  jeho otec.

---