Olivovníky

Jan Burian

Nežádoucí návraty E. F. Buriana

Kladivem na divadlo

Pojďte lidé na divadla s železnýma kladivama, volal Emil František Burian v  roce 1940. Skladatel, režisér i plukovník opsal tradiční oblouk od avantgardního umělce až po stalinistu. A to se mohl stát i zubařem. Teď o něm jeho syn, písničkář a dokumentarista Jan, vydal knihu Nežádoucí návraty E. F. Buriana.

Už ve dvaceti psal opery pro Národní divadlo, byl u vzniku Osvobozeného divadla a několika dalších scén, v pětadvaceti vedl Experimentální studio v  Národním divadle Brno, ve třiceti založil divadlo vlastní. Psal, skládal, točil, hrál, maloval, režíroval, dirigoval, zpíval, vydával časopisy i knihy. Učil herectví Stellu Zázvorkovou, Miloše Kopeckého i Vlastimila Brodského. A  do toho připravoval revoluci; nejprve tu uměleckou, potom i tu světovou. Únor přivítal, stal se poslancem za volební obvod Kladno a řídil skupinu tří divadel a karlínské operety - samozřejmě vedle toho vlastního. Pak si pořídil slušivou uniformu plukovníka a řídil divadlo armádní. Zanedlouho uniformu zase svlékl. Nakonec zemřel na selhání jater. Celkově jde o jednu z  nejvýznamnějších postav dějin českého divadla vůbec; byl mimořádně plodným a  originálním hudebníkem. Seznamte se, Emil František Burian (1904-1959).

Na rozdíl od jiných písničkářů se nikdy nedoprovázel na kytaru, ale na klavír. Řadu let vystupoval s Jiřím Dědečkem, psal texty pro Michala Prokopa nebo Marsyas. Vytvářel příležitostná hudební uskupení a nikdy se nedržel jednoho žánru, natož aby jím byl klasický folk. Na prahu nového tisíciletí pak začal spolupracovat s o generaci mladšími muzikanty včetně vlastního syna a věnuje se elektronické muzice. Už před lety začal psát cestopisy a fejetony, což tak nějak k pódiovým umělcům patří. Pak začal točit různé dokumenty a uvádět televizní pořady; velký ohlas vyvolal cyklus Burianův den žen, kde vybraným celebritám klade nepříjemné a všetečné dotazy, aniž by se přitom vzdal své klasické image, k níž neodmyslitelně patří černá barva stejně jako tloušťka. A  jak sám dodává, většina lidí mu nevěří, že je vegetarián, protože nikdo nečeká, že by vegetarián mohl být tlustý. Seznamte se ještě jednou: jeho syn, Jan Burian (1952).

"On se pro to nehodí"

Emil František toho za pětapadesát let stihl hodně. Pocházel z muzikantské rodiny, otec Emil Burian byl barytonistou Národního divadla, matka Vlasta byla učitelkou zpěvu. Otec ho sice chtěl dát učit zubařem, ale dr. Vachman mu zanedlouho poradil: "Mistře, prosím vás, vemte svého syna ode mne, on se k  zubařině nehodí, dejte ho učit muzice. Nestačil byste za něj škody platit, všechno, co vezme do ruky, rozbije. On se pro to nehodí!" A tak se i stalo a  všechno mohlo vypuknout. Když ho vyhodili ze smíchovského gymnázia, navštěvoval pražskou konzervatoř. Ale bylo to trochu složitější. Nejdřív se studiu věnoval soukromě, v devatenácti složil pětiaktovou operu Palomid a  Alladina a předložil ji na konzervatoři jako přihlášku - vzali ho rovnou do třetího ročníku. Během studií se živil korepeticí a psal o hudbě; ostatně jeho studie Jazz z roku 1928 byla zřejmě první českou prací o tomto hudebním žánru. Skládal šlágry jako Chlupatý kaktus nebo Má panna je v Panama, vystupoval s  orchestrem po kavárnách. Některé jeho opery, třeba Bubu z Montparnassu, uvedeny nebyly, ale už v roce 1925 debutoval v Národním divadle operou Před slunce východem. Pokoušel se psát básně (sbírka Idioteon) a začal hrát a také režírovat v divadle. Spoluzakládal Osvobozené divadlo, po sporu s Jindřichem Honzlem spolu s dalším z trojice českých avantgardních režisérů Jiřím Frejkou odešli a založili Divadlo Dada. Následně působil Burian v Moderním studiu. To už si založil profesionální hudebně scénický soubor E. F. Burian Voiceband, který specifickému žánru, který Burian vyvinul, dal i název. Mezitím si střihl Brno: v sezoně 1929-30 Experimentální studio v tamním Národním divadle; když bylo studio zrušeno, strávil sezonu jako režisér v Moravském divadle v  Olomouci. Pak konečně přišlo to zásadní.

Založil Divadlo D34, jehož název se měnil každý rok - až do uzavření divadla nacisty v roce 1941 - a tam konečně dělal divadlo po svém, nespoután konvencemi ani jinými problémy; i když se věnoval experimentování, dokázal přitáhnout diváky, ostatně musel. Ve třicátých letech bylo finančně soběstačným podnikem nezávislým na státu i Národní divadlo a žádná grantová politika neexistovala. Přes den se zkoušelo, studovalo, experimentovalo, odpoledne a večer hrálo. Vždycky bylo vyprodáno. Při divadle zřídil i herecké učiliště. Psal o něm i teoreticky: názvy studií jako Pojďte lidi na divadla s  železnýma kladivama nebo Zameťte jeviště zaznívaly jako burcující polnice a  dávaly Burianově představě nového divadla konkrétní směr. Uváděl hudebně dramatické kompozice na klasická a prověřená témata, která po svém přepisoval; důrazně dbal také na výtvarnou složku - k nejslavnějším inscenacím patřily Hamlet III., Evžen Oněgin nebo Vojna. Jako filmový režisér debutoval filmem Věra Lukášová v roce 1939.

Zkušený ženáč

Když byl v roce 1941 zatčen gestapem, Déčko bylo uzavřeno; byl vězněn postupně v terezínské Malé pevnosti a koncentračních táborech v Dachau a Neuengamme u  Hamburku. Na konci války se při bombardování vězeňské lodi Cap Arcona zachránil skokem do moře. V červnu 1945 se nechal zvolit předsedou Družstva Divadel práce a stal se ředitelem hned pěti divadel naráz – vedle obnoveného Déčka, které dostalo název D46, také Karlínské operety a tří scén brněnského Národního divadla. Stal se také šéfredaktorem vlivného časopisu Kulturní politika.

V březnu 1946 se vedení divadel, kromě Déčka, vzdal. To přivedl do svazku Československé armády (jako Divadlo české armády bylo tehdy armádou řízeno i  vinohradské divadlo, z něhož byl tehdy jeho někdejší souputník vyražen Jiří Frejka). Déčko se přejmenovalo na Armádní umělecké divadlo a přišla ta slavná plukovnická éra. V té době napsal kromě neslavného Pařeniště o Miladě Horákové také řadu dalších propagandistických her, svých uměleckých konceptů se vzdal a  podřídil se oficiální ideologii výrobních a budovatelských dramat. V letech 1948-1954 byl také poslancem Národního shromáždění za obvod Kladno. Uniformu nakonec vrátil a z armády se mu divadlo povedlo přivést i k názvu D34; to bylo v roce 1955. Vedle všeho ostatního se stihl i celkem třikrát oženit; měl dvě děti - s Marií Šubrtovou dnešní herečku Národního divadla Kateřinu Burianovou (1946) a s Kateřinou Kočovou právě syna Jana.

Kam s ním?

Vyrovnávání se s otcem patří k základním příběhům naší kultury. Když má někdo za otce lampasáka, bývá to zdrojem mnoha zábavných historek a někdy i  zásadních psychologických traumat. Když má někdo za otce umělce, bývají z toho ještě zábavnější historky a ještě vetší traumata - jen úplně jiného typu. Jan Burian měl za otce umělce. Který se nakonec stal i lampasákem. A ke všemu mu umřel, když mu bylo sedm. Dnes je Janu Burianovi šedesát a vydal objemnou knihu, v níž se do komplikovaného odkazu svého otce pouští. Jmenuje se Nežádoucí návraty E. F. Buriana, což je titul velmi trefný. Ty návraty jsou totiž opravdu tak trochu nežádoucí. Prostě jako bychom pořád nevěděli, co si s  tím Burianem počít. K Burianovi se znovu vracejí nejen divadelní a hudební odborníci, ale sami divadelníci. V roce 1999 uvedla Státní opera operu Bubu z  Montparnassu po sedmdesáti letech od jejího vzniku; nasazení šuplíkové opery provázela velká mediální kampaň, a tandem ředitel Daniel Dvořák - umělecký šéf Jiří Nekvasil jím zahajovali své působení ve Státní opeře a chtěli se ukázat. Divadlo Archa uvedlo v roce 2004, k příležitosti stého výročí Burianova narození, scénickou koláž Jiřího Pokorného E. F. B. - Kladivo na divadlo, ohlášenou sloganem "Několik režimů, mimořádné pracovní výsledky, vášeň i  fanatismus, sláva i nepochopení". Archa je přitom místem, kde původně hrálo Burianovo D34, pak zde sídlilo samo Divadlo Emila Františka Buriana. Protože šlo o divadlo prorežimní, a jak známo, hraje se v Arše v podzemí, vžila se mezi herci přezdívka Důl Emil.

Pařeniště

Ještě větší ohlas vzbudilo uvedení Burianovy propagandistické hry Pařeniště, napsané roku 1950, a inspirované procesy s Miladou Horákovou a Závišem Kalandrou, brněnským HaDivadlem v režii Jana Antonína Pitínského v roce 2008. Podobné pokusy jsou u nás naprostou výjimkou a kdekdo byl zvědavý, jak si jeden z našich nejvýraznějších režisérů s touto látkou poradí - inscenovat ji na vážno nejde, jako jednoduchá parodie by to zas bylo laciné. Výsledek nebyl přijat jednoznačně, ale mluvilo se o něm dlouho. Koneckonců další dramatik Karel Steigerwald do hry Horáková vs. Gottwald vložil právě postavu Emila Františka Buriana jako posmutnělého kabaretiéra-provinilce, který diváka provází dějem hry s odkazem právě na Pařeniště. Současným příspěvkem do diskuse, a jistě nikoli posledním, je právě kniha Jana Buriana. Jde vlastně o  koláž, složenou z osobních vzpomínek a různých dokumentů – nechybí úryvky z  deníků, zápisník umělcovy matky Vlasty Burianové, vzpomínky mladších současníků, citáty z kritik a samozřejmě dokumentace toho, čemu se německy říká tak pěkně "Nachleben" a v našem dějepisectví se pro nedostatek jiného materiálu používá výraz "druhý život" - a to jsou ty nežádoucí návraty; výrazný prostor zde autor věnuje právě Pařeništi, s jehož uvedením měl ostatně určitý problém, který ventiloval i veřejně, i když přes své pochybnosti svolení k uvedení hry coby dědic práv dal. To nejvýraznější na celé knize jsou pak "opožděné dopisy", které Burian otci adresuje a které mu nestihl napsat. Nejsou osobní, spíš se v nich ptá na jeho etická i jiná selhání, na jeho postoje po válce a v padesátých letech. A zároveň se vyznává z obdivu k jeho umění, samozřejmě zejména hudebního.

Kde je problém?

E. F. B. je samozřejmě klíčovou postavou dějin českého divadla, významným hudebníkem, člověkem, který svou práci promýšlel i teoreticky, měl výrazný společenský vliv, vyučil řadu slavných herců, dotkl se filmu, měl i talent výtvarný a literární. Vedle toho miloval šlágry a takový Chlupatý kaktus má jistě každý v oblibě dodnes. Jenomže to by přece vyvolalo pouze zájem odborníků (byť oprávněný); studií i objemných knižních monografií o něm samozřejmě vycházejí tuny. Jako mnoho lidí jeho generace prošel koncentračním táborem a fází komunistického nadšení. Kdyby nezemřel v roce 1959, dost možná by prozřel jako mnoho dalších komunistů; takový Pavel Kohout je přece dodnes příkladem jak stalinistického básníka 50. let, tak vůdčí postavy českého protikomunistického disentu a exilu; a podobnou epizodou tehdy prošel kdekdo. Pravda, mnozí byli mladší: Kohout, Kundera nebo Uhde psávali své veršíky jako mladíci těsně po dvacítce, někdy i před ní, Burian se na všem podílel jako zralý umělec a životem protřelý člověk. Vždyť byl přesvědčeným levičákem od mládí, do KSČ vstoupil už v devatenácti letech (1923) a padesátnickou éru snadno lze chápat jako vyvrcholení jeho celoživotního politického snažení… Ale ani jemu se v nových pořádcích příliš nedařilo, kvůli filmu Chceme žít nebo hře Hranice mezi námi si ho dnes nepřipomínáme. V uniformě se necítil dobře a vrátil ji. V závěru života se od režimu, který tak nadšeně pomáhal budovat, odpoutával. Nikdo mu nemůže upřít obrovskou píli, pracovitost i  ambice - bez něj by naše divadlo vypadalo úplně jinak. Ale upřímně řečeno, možná by jinak vypadaly i moderní dějiny naší země.

---