Olivovníky

Jan Burian

Nežádoucí návraty E. F. Buriana

Kubisticky zpodobněný E. F. Burian

Písničkář, cestovatel a autor tří desítek knih Jan Burian vydal novou knihu, jež se rozsahem, obsahem a zpracováním nepodobá žádné z minulých. Zabývá se v  ní odkazem svého otce, velké osobnosti meziválečné umělecké avantgardy, po válce zastánce socialistického realismu a opěvovatele Sovětského svazu Emila Františka Buriana (1904-1959). Páteří knihy jsou autorovy "dopisy" z let 2009–2011 nadepsané Milý tatínku… (řidčeji Milý otče…), plné různých zneklidňujících otázek. Otázek, jež by si - i když asi v ne tak vyhraněné podobě - měl položit každý, kdo podobně jako autor prožil dětství v  50. letech. Téma v sobě Jan Burian nosil určitě dlouho. První "dopis" s názvem Milý tatínku… otiskl v Literárních novinách už v roce 1994, v roce nedožitých devadesátin EFB. Do knihy ho ale nezařadil. Knihu otevřel pohledem z nečekané strany - vzpomínkami matky EFB, jež měla, zdá se, na povahu a formování uměleckého nadání syna určující vliv. (O jejích příkrých soudech o pěvcích Emilu a Karlu Burianových, otci a strýci EFB, se už stihl zmírnit Jiří Černý v recenzi knihy v Divadelních novinách.)

Svým způsobem klíčový je [13.] "dopis psaný pod kufrem plným starých krámů" (s. 343-344), spekulující o tom, jaký by byl EFB, kdyby mu bylo dopřáno o pár let života víc a dožil se "zlatých šedesátých" (on už v  nich ale de facto byl - v roce 1959 hrálo Divadlo Na zábradlí a Jiří Suchý v  Redutě zpíval rokenroly) a hlavně procitnutí ze "zlatých šedesátých" v srpnu 1968. A pak je zde samozřejmě dopis závěrečný ("o smrti", s. 431-433), po němž se nelze zbavit otázky, zda smrt v nemocnici v 54 letech po banální operaci nebyla pro E. F. Buriana vysvobozením z nekončícího řetězu stupňujících se zklamání a neúspěchů. Rok před smrtí četl Ioneska a do deníku si poznamenal "Rozhodně… je to talent… I my budeme muset začít květnatěji ukazovat na blbost, ale musí to mít smysl. Dadaismus už máme za sebou…" (s. 394). Neuplynuly ani dva roky a v D 34 (čerstvě přejmenovaném na Divadlo E. F. Buriana) se hrál Ioneskův Nosorožec.

"Dopisy" otci (je jich celkem šestnáct) jsou v knize prokládány faktografií rozmanitého druhu a původu: úředními dokumenty, úryvky z Burianovy korespondence a soukromých zápisků, ze statí historiků, teatrologů, muzikologů a filmových historiků (EFB zkusil i filmovou režii), úryvky z Burianových her, svědectvími pamětníků, získanými často speciálně pro tento účel atd. Pestrostí vytěženého materiálu, jež může na první pohled budit dojem tříště, je dosaženo mimořádné plasticity obrazu EFB, obrazu téměř kubistického. Jako nejvydatnější pramen posloužila Janu Burianovi Kronika Armádního uměleckého divadla (1955), v mnoha směrech pozoruhodná teatrologická publikace, kterou ještě za života EFB připravila k vydání jeho poslední manželka a umělecká partnerka (a autorova matka) Zuzana Kočová. Metodu této publikace autor do značné míry přejal a osobitě rozvinul.

Faktografie a do ní vřazované "dopisy" jsou v knize seskupeny do krátkých kapitol nazvaných většinou podle Burianových jevištních nebo knižních děl, včetně roků uvedení (vydání). Každý citovaný zdroj je spolehlivě bibliograficky odkázán v poznámkách pod čarou na každé straně a už jenom pouhý výtah těchto poznámek by dal dohromady slušnou burianovskou bibliografii. Vcelku se kniha drží chronologického postupu. Dvacátá a třicátá léta, v nichž se odehrálo to nejpodstatnější z Burianovy umělecké činnosti, zde nejsou. Případný zájemce má k dispozici sice stručný, ale solidní, formou kalendária zpracovaný Životopis E. F. B. v datech (s. 443-458).

Začíná se posledními dvěma sezónami Déčka (už za druhé republiky) do jeho násilného uzavření a zatčení EFB v březnu 1941 (dokumentováno útoky českého fašistického tisku), následuje pět let věznění a utrpení v koncentračních táborech vrcholících scénami jak z akčního filmu (záchrana z potopené lodi ve vlnách Severního moře) a pak návrat a poválečné pokusy navázat přetrženou nit.

Na vzpomínkách současníků a uměleckých spolupracovníků, jež v knize početně převažují, je nejnápadnější to, že ačkoliv všichni vyzdvihovali genialitu a  inspirativnost EFB, případně jej humornými postřehy "zlidšťovali" (např. Jiří Sovák), ti nejvýznamnější (za všechny Otomar Krejča) jej v zlomových okamžicích opustili a vydali se jinými cestami. Právě Krejča o tom zanechal cenná svědectví ve dvou obsáhlých studiích v roce 2004 (Jan Burian z obou cituje), v nichž retrospektivně přehlížel svou uměleckou dráhu. Jistě komplikovaný vztah EFB-Werich (v knize mu patří [14.] "dopis o mrtvých mužích, kteří nekoušou", s. 404-406) by trochu z jiného pohledu dokreslila Werichova vzpomínka (nevím, jestli ji autor zná), zachovaná jen zvukově (na CD Lotos Forbíny vzpomínek 1). Jan Werich tu před publikem hovoří o pohřbu EFB a jen tak mimochodem nadhodí, jak málo z  tehdejších Burianových soudruhů se přišlo s EFB rozloučit. On tehdy v  Rudolfinu nechyběl.

Propracovanější přístup by si možná zasloužil i vztah EFB-Radok ([15.] " dopis o hloubce jedné tragédie"). Bylo by například zajímavé vědět, zda EFB vůbec viděl Dalekou cestu, film (těžko si představit "burianovštější"), jenž se ho musel přímo niterně dotýkat (viz jeho druhou poválečnou inscenaci Romeo a Julie aneb Sen jednoho vězně) a v němž hráli někteří herci jeho divadla.

Jinak ovšem o nápady ve výběru faktografie Jan Burian nouzi nemá. Originální svědectví najde i tam, kde by je jiný nehledal, například v knize Ludvíka Vaculíka Moji spolužáci (s. 145-146). Málo známá je započatá, ale nedokončená spolupráce EFB s Berliner Ensemble, doložená v knize dopisem Bertolta Brechta z prosince 1954 (s. 275-276), překvapí korespondence s Františkem Drtikolem či Bohuslavem Martinů. Za otce odpověděl Jan Burian po 63 letech Jiřímu Ješovi, jenž se coby bezelstný student obrátil na EFB v  souvislosti s potlačením studentského protestního pochodu na Hrad v únoru 1948.

Obrazový doprovod knihy byl vybrán z obálek burianovských publikací, výtvarných artefaktů a civilních snímků z rodinného archivu. Mnohé jsou publikovány poprvé, což zvyšuje atraktivnost publikace. Burianova busta od Vladimíra Preclíka, o jejímž vzniku sochař v knize poutavě vypráví, bohužel reprodukována není. Sympaticky se profilující nakladatelství Galén (typografie Luboš Drtina) si na konečné podobě knihy nechalo záležet. Tiskových chyb či přehlédnutí je minimálně. Zcela na okraj: pod několikrát citovaným jménem Jan Procházka se zřejmě spojili dva různí autoři: první známý prozaik a scenárista, druhý divadelní kritik a dramaturg. A naopak: někdejší Burianův dramaturg (a pozdější televizní pracovník) Ladislav Daneš a Ladislav Weber, kritik Lidové demokracie z normalizační éry, jsou jedna osoba. Přemysl Rut v přátelsky laděném doslovu se zaměřil na to, co je z díla E. F. Buriana životné a inspirativní: cit pro češtinu, folklór, jevištní mluvu atd. A pochopitelně zůstává celé skladatelské dílo, z velké části neznámé a na hudebních nosičích momentálně nedosažitelné.

---