Olivovníky

Jan Burian

Nežádoucí návraty E. F. Buriana

Jan Burian: Nežádoucí návraty E. F. Buriana

Kniha písničkáře a básníka Jana Buriana je pozdní reakcí na velké ticho, které do dnešních dnů panuje okolo válečného a poválečného působení jeho otce Emila Františka Buriana. Jako by zůstala jen pověst o nejkontroverznějším umělci své doby, "člověku, který se ´zbláznil z pobytu v koncentráku´ a stal se jakousi podivínskou troskou v plukovnické uniformě", jak v předmluvě píše autor. Troufám si tvrdit, že čtenář, který nepatří mezi teatrology a jméno E. F. Buriana má spojené pouze s obecně známou škatulkou "levicový divadelní režisér", bude lecčíms překvapen. Předně tím, jak neuvěřitelně širokého uměleckého záběru byl Burian - i po válce - mocen. Psal prózu i verše, komponoval hudbu, napsal celou řadu divadelních her, založil noviny, měl dva roky svou rozhlasovou relaci. Po osvobození řídil hned čtyři divadelní scény, psal teoretické stati, režíroval film… To všechno i v padesátých letech, které jsme si zvykli považovat za období naprosté umělecké stagnace.

Jan Burian se rozhodl pro dosti neobvyklý koncept monografie: zavrhl klasický postup literárně vystavěného a dokumenty prokládaného textu a svou knihu pojal jako svého druhu album výstřižků z novin, vzpomínek současníků a deníkových záznamů E. F. B., do kterého jsou vloženy dopisy otci psané během autorova sbírání a třídění materiálu. Jednotlivé citace a dokumenty opatřil užitečnými poznámkami, ale jinak je úmyslně nekomentuje. Je to čtenářsky nevstřícné, nicméně tato zdrženlivost poskytuje prostor pro vlastní zhodnocení a nechává zaznívat jazyk doby, ze kterého jsme si dnes už zvykli jen tropit legraci. Tento suchý, objektivizující styl ostře kontrastuje s autorovými dopisy, které jsou psány ve velmi osobním tónu, někdy láskyplném, někdy úpěnlivě posmutnělém, podle toho, na jaký segment bouřlivého a často protikladného životního působení E. F. B. zrovna reagují. Jan Burian je ve svém "hledání otce" krajně upřímný. Nesnaží se ho za každou cenu obhajovat ani nesklouzává k jednoduchým odsudkům. Jen píše, co právě cítí, a tato až dětsky dojemná otevřenost je v  memoárové literatuře tak málo vídaná, že se čtenář může někdy cítit téměř nepatřičně, jako kdyby porušil autorovu privátní zónu… ("Milý tatínku, někdy mám hrozné problémy pokračovat v téhle knížce. Říkám si: ještě jeden projev, ještě jedna fráze, jedna necitlivost a nevydržím a zabalím to. /…/ A  nejhroznější jsou ty rozpory mezi vírou, dobrými úmysly a jejich tragickými následky.") Právě tyto osobní vsuvky dokládají, že sběr podkladů pro knihu byl i pro Jana Buriana často výletem do neznámých končin, s nejistým výsledkem a  mnoha trpkými okamžiky.

Kniha začíná vzpomínkami matky E. F. B. na jeho dětství a dospívání a pak náhle přeskakuje až do doby okupace. Burianovo statečné a obětavé působení během nacistického věznění (ani zde nepřestal tvořit jako umělec!) a při poválečné repatriaci dokládá řada osobních svědectví spoluvězňů z koncentračních táborů. Málo známá je tragická epizoda z května 1945, kdy britské letectvo oklamané podvrženou zprávou nechalo bombardovat lodě vezoucí deset tisíc vězňů, k  jejichž likvidaci už Němci neměli prostředky. Z "pasažérů" přežila jen dvacetina, E. F. B. mezi nimi. Když se konečně vrátil domů, čekala ho bolestná konfrontace se společností, která s jeho návratem už nepočítala a jež se během války v Burianových očích v lecčems změnila k horšímu. Řadu lidí popouzel svým velikášstvím, s řadou se rozešel sám, protože jim nemohl odpustit jejich skutečné či domnělé kolaborantské chování či odlišné názory. E. F. B. byl nepopiratelně komunista srdcem a jeho jistou zaslepenost kniha dobře dokumentuje. Někdy působí dojmem člověka, jenž si snad vůbec neuvědomoval, co se kromě divadla kolem něj děje. Se stejnou "neprozíravostí", jako když před válkou protestoval proti zatčení sovětského režiséra Mejercholda, narážel i po komunistickém převratu. Mnoho stranických špiček té doby vyváděl z míry kombinací oddaných prohlášení ("Já bych pro stranu udělal všechno!") a zároveň silnou vnitřní neochotou podrobit se něčemu, co podle jeho názoru nebylo správné. I on čelil v padesátých letech mnohým útokům i vlastním depresím. Jeho nečekaná smrt v pětapadesáti letech (údajně na otravu jater) vzbuzuje dodnes podezření, že tento samorost byl pro tehdejší komunistickou garnituru příliš nestravitelným soustem.

---