Olivovníky

Vladimír Merta

Pravda o Marii

Sám ve svém vesmíru
(Reedice dvaačtyřicet let starého alba přináší pravdu o Vladimíru Mertovi)

"Rozhlédněte se kolem," rozhazuje rukama Vladimír Merta po své spoře zařízené pracovně. "Stejný bordel jako tady mám v hlavě." Šestašedesátiletý folkař reaguje na vnucující se otázku, jakým způsobem se v jeho nezařaditelné tvorbě sváří intuice s rozumem. Žertovná odpověď v sobě obsahuje jistou nepřesnost. Sice tu je jen jedna volná židle, na kterou se dá sednout - ostatní jsou stejně jako stoly zarovnané cédéčky -, ovšem obrazy a na zdech zavěšené kytary vytvářejí zcela promyšlenou kompozici. Merta popouští chaosu uzdu, nechává se jím často vést, ale nikdy ne ovládat.

Důkaz o tom mohlo publiku přinést už jeho první album zamýšlené pro československý trh: Pravda o Marii, jež natáčel počátkem roku 1970. Začínala však normalizace a kvůli zostřené cenzuře hotová nahrávka nikdy nespatřila světlo světa. Vydání se dočkala až letos na podzim a to v podobě, jakou si Merta původně představoval. Společně s Krylem patřil k prvním písničkářům, kterým se poštěstilo vstoupit do nahrávacího studia. Byli to právě oni dva, kdo v českém prostředí rozpoutali zájem o folk. Uctívaný žánr, jenž nachází v  každé další generaci pokračovatele a do dnešních dnů se těší masivní oblibě. Přitom osoba, která je pro vývoj českého písničkářství tak podstatná, jako by do tohoto ranku nikdy ani pořádně nepatřila. Už proto, že Mertovy písně v sobě mají minimum patosu a málokdo se umí zpět na svou tvorbu dívat tak kriticky jako on.

Jedinečná zkušenost

I když po letech zní odlehčeně a vzdorovitě zároveň, Pravda o Marii - plná romantické lyriky i postav z okraje společnosti - se rodila ve velmi pošmourných časech. "Procházel jsem se po Václaváku a nosil s sebou svoji francouzskou desku, abych tu vůbec nějak dal najevo, že vyšla a že si zasloužím natáčení další," vzpomíná Merta na dobu, kdy mu pařížská firma Vogue vydala první album Ballades de Prague.

V metropoli nad Seinou jej natočil za pouhé dva dny během studijního pobytu na podzim roku 1968. Ovšem návrh na české vydání už neprošel. Problematické kupodivu nebyly Mertovy písně, ale české lidovky zařazené na album. Disponovaný kytarista je pojal volně a po svém a uším umělecké rady Supraphonu to znělo jako prznění. Paradoxně se mu tímto verdiktem otevřela cesta k  natočení plně autorského počinu. Pravda o Marii vznikala v technologicky podobných podmínkách jako pařížské Ballades, avšak ve zcela jiné náladě. "Studio mělo stejné vybavení, stejné mikrofony, ale cit pro folkový žánr ze strany personálu zcela chyběl," vzpomíná Merta, který zde trávil celé dny od rána do večera. Nahrával vše zcela sám: zpěv, kytary, klavír, flétnu, ba dokonce i hřeben. Pobýval ve svém vesmíru, zatímco v místnosti režie se co čtyři hodiny střídali různí zvukaři. Přes tuto izolovanost zní album i po letech mimořádně svěže. Merta ctil americké hudební vzory: jazz, blues, Dylana a Joan Baez. Dokázal rozpracovat jejich výrazivo a zasadit je do českých reálií. Do osudu Pravdy o Marii však zasáhla temnota. Čtyřiadvacetiletý Merta, který ještě v Paříži okoušel volnomyšlenkářského ducha hippies, nyní natáčel album, nad dobou jehož vzniku se vznášelo palachovské trauma. Z okupace se stal zásadní podnět, proč vůbec skládat. "Palachova sebedestrukce se odehrála ve jménu vysokého ideálu. Položil svou oběť na oltář semknutí národa a já věděl, že jeho činu musím v životě dostát. To je zkušenost, kterou si jiná generace neprošla," popisuje dodnes stále velmi aktivní skladatel.

Rozum a cit

Bylo to právě s nástupem sedmdesátých let, kdy se z osamělých písničkářů pomalu stávali hlavní hrdinové českého hudebního života. Vlnu zájmu o silné individuality s kytarou, kolem nichž se může publikum semknout a očekávat, že spolu s nimi prožije vlastní nespokojenost i úzkost, rozpoutal Karel Kryl. Jeho heroické, ironické i sentimentální album Bratříčku, zavírej vrátka se trefilo do přelomové doby.

Svobodného ducha v rámci první normalizační dekády si pak snažili uchovat písničkáři ze sdružení Šáfrán, které tvořila průkopnická - a posluchačsky o  dost náročnější - generace Merty, Třešňáka, Hutky a dalších. Jeden čas dokonce hrávali poměrně bez problémů. Systém si totiž zrovna dával záležet, aby zatopil anglicky zpívajícím rockerům, a tak na chvíli pustil ze zřetele spořádaněji vyhlížející, avšak v textech mnohem údernější folkaře. Někde tady se počíná budovat popularita folku coby klíčového žánru tuzemské scény. V  průběhu let jej umocnila hojně navštěvovaná trampská Porta, která se především osmdesátých letech více otevřela písničkářům typu Merty, Plíhala nebo Redla. Naplno folk explodoval v revolučním období po roce 1989 a v popových konturách přetrvává až do současnosti. České prostředí kupodivu neuctívalo show bigbítových kapel nikdy tak fanaticky jako vypravěče s kytarou, od nichž se očekává, že budou cosi formulovat za posluchače. Svědčí o tom konstantní popularita Jaromíra Nohavici i hitparádové úspěchy nových popových folkařů a  bavičů, jako jsou Xavier Baumaxa, Xindl X či Tomáš Klus.

Merta však do tohoto kánonu nikdy nezapadal. Po celou dobu své kariéry se až úzkostlivě vyhýbal jakékoli předvídatelnosti či zařaditelnosti. Lákalo ho prošlapávat hluboký sníh. Pokoušel své publikum a zdráhal se mu lacino dávat, co by mohlo očekávat. Nesnadnost ostatně vyplývá už ze samotné povahy jeho písní, dlouhé texty, básnické obrazy a velkorysé krajinomalby se brání zapamatovatelnosti. Nehledě na to, že při živém hraní je schopný variovat hudbu až k nepoznání a pojmout koncert jako volnou laboratoř momentálních nápadů. "Jsem člověk zvyklý improvizovat a leckdy neudržím nápad," popisuje vlastní rukopis. "Při hraní písně jsem autor, muzikant i improvizátor. Tito tři tvůrci ve mně si neustále kecají do toho, jak dopadne výsledný tvar." Jedná se o sázku na moment, která nemusí vyjít, ale Merta důsledně bere hudbu jako umění okamžiku, v němž vede boj mezi rozevlátostí a racionalitou. Nechybí mu sebevědomí, pokud jde o vlastní talent, ale zároveň si uchovává kritický odstup od svých výsledků. Rozumová stránka se projevuje v permanentní skepsi vůči vlastní tvorbě, v pochybách o tom, zda se mu podařilo vyjádřit, co chtěl. A také v publicistických - kriticky pronikavých - útvarech, jež věnoval několika svým současníkům, jako byli Václav Havel, Ivan Jirous nebo Karel Kryl. I dnes má prý počítač plný reflexí a úvah o autenticitě a povaze písničkářství. Kritiku cizí práce přitom bere jako proces umožňující vypořádat se s chybující částí své vlastní tvorby.

Mohli jsme být lepší

"Titulní a masově šířený Bratříček se ovšem stal zároveň i jeho labutí písní," píše Merta ve vzpomínce k nedávnému supraphonskému vydání Krylova koncertu z  roku 1969. "Plačtivé zavírání vrátek, které tak vyhovovalo české poraženecké nátuře, se šířilo dál jako dobrá záminka letargie a nicnedělání." Kromě popisu nepopiratelných hudebních kvalit tu Merta nabízí přísné zhodnocení kolegy, na které by si leckterý hudební publicista - ani po roce 1989 - netroufl. Písničkáři a vůbec celá scéna mimo hlavní proud si totiž už za socialismu zažívali od kritiky dobu hájení. Pokud se vůbec podařilo vydat nějakou slušnou nahrávku, hudební novináři ji většinou vnímali jako vítanou alternativu vůči dobově bezduchému popu. Merta se však této shovívavosti vyhýbá.

"Člověk podvědomě stále čeká pochvalu, ale pořád si musí klást otázku, zda nemohl ve své době udělat víc," konstatuje písničkář v retrospektivní náladě, kdy se na trhu objevuje jak pookupační Pravda o Marii, tak nově natočené písně, jež složil krátce před listopadem 1989 s rockovou formací Dobrá úroda.

Neustálé pátrání po smyslu jej koneckonců vedlo k tomu, že počátkem letošního listopadu na studentské konferenci věnované písničkářům ze Šafránu v Uherském Hradišti položil tamním gymnazistům provokativní otázku. Zda náhodou nemají po všem humbuku kolem Šafránu pocit, že písničkáři jeho generace toho udělali pro českou kulturu hrozně málo.

Sám Merta, který prý se při dnešním poslechu Pravdy o Marii neubrání uzardění, s odpovědí neváhá příliš dlouho: "Nemusel jsem být tak básnický... A tak opatrný."

---