Olivovníky

Vladimír Merta a Dobrá úroda

Nikdo v zemi nikoho

Rocková sklizeň Prokopa a Merty

Hudební pondělí - dvě nová CD starých rockerů, návrat další staré party a pravda a láska zvítězí

Zpěvák Michal Prokop oprášil osvědčenou značku Framus Five. Písničkář Vladimír Merta zase obnovil Dobrou úrodu. Oba teď přicházejí s bigbítovými deskami, na kterých mají co nabídnout, i když také leccos zůstávají dlužni.

Už samotný fakt, že vyšla nová alba Michala Prokopa a Vladimíra Merty, dvou klasiků folk-blues-rockového písničkářství, nutí člověka zvolat: Hurá! Zároveň tu však byly oprávněné obavy, překoná-li aktuální Prokopova deska Sto roků na cestě jeho do nebe vynášený comeback z roku 2006 a odváže-li se Merta v  nečekaném spojení s hardrockovou formací Dobrá úroda víc než na své minulé, až příliš vlažné nahrávce s Etc… Dopadlo to tak, jak muselo. Oba veteráni odvedli slušnou práci, přesně takovou, jakou od nich každý čeká. A ani jeden z  nich tu vlastní laťku nepřeskočil. Zas hledám cestu ven, ztracený ve vlastním lese…

Pokud jde o Prokopa, který se letošním albem definitivně vrátil pod hlavičku skupiny Framus Five (s níž už dlouho předtím koncertoval), pes je zakopán především v melodiích. Frontman si je z velké části napsal sám a nutno říci, že ne s nějakou ohromnou invencí, což platí už o úvodní vypalovačce Zatmění. Ta by měla posluchače porazit na znak a udat ráz celého alba - daří se jí to však jen zpola. Takže když se v ní zpívá "zas hledám cestu ven, ztracený ve vlastním lese", zřejmě ani sám Prokop netuší, jak velká je to pravda. Na druhé straně se mu musí nechat, že po poetičtějším období dokázal přijít s  přímočarou rockovou deskou, co si na nic nehraje a nad složité aranže staví jednoduchou krásu základních bigbíťáckých riffů. Ty se vhodně doplňují s  klasickými tématy Pavla Šruta, z jehož šuplíku pochází devět textů. V kalném úsvitu písně Někdy a někde tak zalézá dvojici násilím pod víčka úsečná "elektrika" v kombinaci se žravou a dravou "foukačkou". "Ona má v očích rajský plyn, on zase za očima břitvu, raději podřízne svůj vlastní stín, než aby vzdal pokojovou bitvu." Obyčejnej chlápek o muži mnoha tváří, co "mění obličeje podle situace a významu děje", má úvod v rytmu dekadentního tanga, pak se ale rozjede slušný rockový mazec. Autorem tohoto nářezu je překvapivě houslista Jan Hrubý, jenž shodou okolností hraje i na Mertově cédéčku. Dalším sympatickým momentem je funkově rozhoupaná Šeherezáda, pojednávající nikoliv o  legendární vypravěčce z Tisíce a jedné noci, ale o (jestli se nepletu, skutečném) pajzlu v Karlíně.

Naneštěstí však na albu najdeme i naprostý propad - je jím písnička Zítra to roztočíme s textem Prokopova kolegy z autorského týmu pořadu Krásný ztráty Jana Laciny. Už ten nápad poskládat rádoby humorné sloky z názvů známých filmů (bože, včetně Lásky nebeské!) je Michala Prokopa jaksi nedůstojné. Horší ale je, že se záměr nepovedl a skladba není ani vtipná, ani zajímavá. Recenzent si ji zošklivil hned po prvním poslechu - a to si myslel, že u tohohle pána nikdy songy přeskakovat nebude. Vypnout či přeskočit by si zasloužilo i pár kousků z  CD Vladimíra Merty Nikdo v zemi nikoho. Písničkář se znovu spojil s kapelou Dobrá úroda, což je staronová parta sdružená kolem bratrů Veselých, se kterou zdánlivý solitér hrával těsně před revolucí. Společnost kovaných rockerů mu dala možnost podívat se na své skladby z jiného úhlu a zdůraznit onu ostrou hranu, díky níž jeho muzika nikdy nebyla obyčejný folk. Ale kromě toho, že deska přišla s křížkem po funuse, má také nepříjemně strnulý charakter, jímž se vyznačovala už Mertova loňská bigbítová expedice Ponorná řeka.

Rozdíl mezi skupinou Etc…, která zaštítila minulý projekt, a Dobrou úrodou není nijak velký, už proto, že se tyhle skvadry částečně překrývají. Ani tady nebylo Mertovi dovoleno zapařit si na elektrickou kytaru, natož se urvat ze řetězu, aby se výsledek alespoň trochu přiblížil bluesrockovým jamům amerických Crazy Horse. Někdo tu zkrátka opět pevně držel opratě - což se ale nedá říci o zpěvákově projevu, který je možná největším problémem téhle nevyrovnané kolekce.

I dobrá úroda může být lepší

Vladimír Merta umí být (v souladu s  nepodlézavými texty svých písní) ještě nepříjemnějším glosátorem než Karel Kryl. Je ovšem těžké rozeznat, kdy je to jen role a kdy jeho naturel. Třeba v  krutě přesné satiře Nekrytý šek (I’m Czech!) by se člověku málem zošklivil. A  nejen proto, že umí tak výstižně pojmenovat lidské nešvary - on je tady zkrátka ještě trošku protivnější než ti, o kterých zpívá. Jinak je ovšem s  podivem, jak tahle stará věc stále promlouvá k dnešku. "Ročně svejch sto tisíc, víc ani o chlup nechci…" No neznáme to odněkud?

Výběrem písní Dobrá úroda překvapila spíš příjemně: zhudebněná báseň Děvče hovoří z pera Jeana Moréase (v překladu Karla Čapka), dokonalá sonda do duše vlajkonoše Velkej Mimoň, křehké Meziměsto, intimní Pozítří, čundrácký Joe Dvojtečka, dylanovský Mistr Jin a mistr Jang a silný závěr v podobě tiše našlapující zlověstné skladby Nikdo v zemi nikoho, vzdáleně inspirované Coppollovou Apokalypsou…] Jen kdyby se Merta trochu víc staral o podání; hrozně pěknou písničku Bývaly časy odbývá, jako by ani nevěděl, o čem mluví, u  Děvče hovoří je jeho zpěv příliš ornamentální a v Nekrytém šeku ta jeho manýra s přeskakováním hlasu vysloveně překáží. Oč lepší jsou ty vteřiny, kdy si všechno sedne a ze složité osobnosti se vyloupne nedoceněný bluesman, případně šansoniér. Není dobré úrody, aby nemohla být ještě lepší!

---