Olivovníky

Vlastimil Třešňák

Koh-i-noor atd.

Švédský diamant

Až do svých dvaatřiceti let byl Vlastimil Třešňák vším vrostlý do Prahy tak jako Praha do něj. Byl lecčím, něčím raději, jiným méně rád: pionýrem s  bubínkem, karlínským kvítkem z Vítkovy ulice, vlasatým květinovým hippie s  kytarou na Karlově mostě, dvacetiletým prokletým básníkem, malířem autodidaktem, samizdatovým spisovatelem, skácelovským výzkumníkem všeho, "co na dně sklénky cinká", ale především byl jedinečným písničkářem volně sdruženým s Jaroslavem Hutkou či Vladimírem Mertou ve sdružení Šafrán. Také však byl nočním hlídačem, uklízečkou v antikvariátu, zeměměřičem, disidentem a  od roku 1980 též objektem určeným k "asanaci" - Státní bezpečnost tehdy tak nazvala akci s cílem vypudit nepohodlné živly ze země.

Až do toho dubnového dne 1982 Vlastimil pevně přisátý k prsu matky měst vzdoroval, když si ale vyšetřující, jistý Josef Kafka, začal hrát s jeho prsty a se zápalkami hru "pojedeš-nepojedeš, pálí-nepálí", tak se z Vlastimila Třešňáka rázem stal pan Prag (viz Třešňákův jedinečný román Klíč je pod rohožkou) a světoobčan, jelikož mu zdejší občanství - prý navěky - upřeli.

Paradoxní ovšem je, že teprve ve švédském exilu začal vydávat své písně na gramofonových deskách. Jeho tuzemská bilance byla žalostná (B-strana singlu Jaroslava Hutky, skladba Václavek vrah a dvě písně natočené na sampler, který měl představit sdružení Šafrán, jenž však byl ihned po vylisování rozmašírován). Někdy v roce 1978 se zvukařem Robinem Hájkem natočil během dvou večerů své "best of" a s pomocí "tajných" kurýrů z okruhu Charty 77 je dopravil do Švédska. Zde v Uppsale, v péči Jiřího Pallase, někdejšího "manažera" spolku Šafrán, který měl ve Švédsku vydavatelství mapující tvorbu československých folkařů, vyšel ještě téhož roku soubor vybraných Třešňákových nahrávek pod názvem Zeměměřič - tak vznikla první verze toho jedinečného alba, jež patří k tomu nejlepšímu, co kdy v našem folku vyšlo.

Čtyři roky poté do Švédského království dorazil Vlastimil, dvaatřicetiletý exulant. A už krátce po příjezdu začal nahrávat své druhé album, které v únoru 1983 vyšlo pojmenované Koh-i-noor, nikoli snad podle názvu slavného perského diamantu Hora světla, leč podle Vlastovy fotografie na obalu, na níž vidíme prvorepublikovou reklamu na oprýskané zdi jednoho nuselského činžáku, jenž - nejspíš zázrakem - přežil asanaci. Tak jako Třešňák. Materiálu na nové album bylo dost ještě z Hájkových pásů (natočených na profesionální magnetofon Revox), ale Vlastimil se rozhodl vyplnit si svůj dávný sen, totiž nahrávat s  elektrickou kapelou. Do té doby hrával pouze s cikánským duem Gadžor, Korman spíš takový jazzem švihnutý šraml, tohle však byla úplně nová zkušenost.

Někdy zkraje roku 1983 v profesionálním studiu AB Musikfabriken ve Stockholmu začal tedy zkoušet a nahrávat skladby, které si přivezl ještě z Prahy - drobné úpravy v textech vyplynuly spíš z potřeby někdejší dramaticky rozevlátou skladbu jaksi zrytmizovat (což bylo patrné třeba na velmi ukázněné verzi Tovaryš pátera Koniáše). Se svými spoluhráči "jen pro ten dnešní den" se seznámil až ve Švédsku - jeden z nich byl Čech (Milan "Mike" Tutsch před svou emigrací bubnoval v Citrónu a krátce v Katapultu), americký kytarista Michael Meadows, zřetelný obdivovatel Pink Floyd a švédský hráč na syntezátory Lars (Lasse) Holmberg (plnil také roli zvukového režiséra) začali nahrávat písně svou povahou i datem vzniku ještě československé, leč v podmínkách švédských. Po letech Třešňák vzpomíná, že všecka ta nová aranžmá byla spíš dílem okamžité inspirace: "My toho hodně vymysleli až ve studiu. Když jsem třeba zjistil, že je možné natočit výstřel, hned jsme to v Koniášovi spontánně udělali." Peníze na studio však brzy došly, proto album uzavírají dvě už jen akustické skladby. Podle vzpomínky Jiřího Pallase byla deska Koh-i-noor produkčně nejnákladnější, kterou kdy vydal, a to ještě s nezbytnou dotací: "Podpora, kterou nám tehdy dala švédská Kulturní rada, byla důležitá, ale nakonec nestačila ani na studio. To bylo strašně drahé, snad pět set švédských korun za hodinu. Nahrávalo se tři nebo čtyři dny.

Koh-i-nooru se nakonec prodalo asi 300 nebo 400 výlisků, vynaložené náklady se samozřejmě nikdy nevrátily." Když se pak album dostalo různými cestami do Československa, dobře si vybavuju, že první reakce na "elektrického" Třešňáka byly poněkud rozpačité - ta ortodoxní část folkového publika zavrhla Koh-i-noor docela.

Ze současné edice desky v péči vydavatelství Galén doplněné o skladby, jež Třešňák nahrával už zase doma zkraje devadesátých let, je však patrné, jak Vlastimilovým písním rockový kabátec slušel (výtečná verze Extempore, zadumané kytarové sólo ve skladbě Láhev deště), zvuková pestrost, razance a řekněme výrazová kázeň jako by už předjímaly pozdější už ryze rockové Třešňákovy desky s vlastním Bandem Inventura, Skopolamin a Němý suflér.

Vlasta hraje jazz!

Třešňák má na únor nachystanou novou - pozor -, prý jazzovou desku. Ostatně není to nelogické, neboť kdo sleduje Třešňákovu tvorbu poslední doby pozorně, nemohl si nevšimnout jeho vlídné náklonnosti k hudbě se swingovým nádechem, kdy napsal téměř celý repertoár pro hardtrampové Totems a komornější Alo Trio. Natočit několik písní s jazzovou náladou si Třešňák velmi přál a pod laskavým producentským vedením saxofonisty Jana Štolby během prvního prosincového týdne vzniklo ve studiu 3bees jedenáct nových písní. V roli hostů se mihnou Vladimírové: Mišík a Merta. Ještě víme, že album se má jmenovat Alter Ego a kapela Temporary Quintet. Jak ten experiment dopadne, musíme si počkat do jara.

Třeba to bude další diamant v Třešňákově diskografii.

---