Olivovníky

Joan Baez

Můj hlas je dar/Vzpomínky

Baezová a Simon zevnitř i zvenčí

Dvě krátce po sobě vydané publikace umožňují českému čtenáři zajímavá srovnání: obě se týkají osobností, které vstoupily na americkou hudební scénu v 60. letech minulého století a spojovalo i odlišovalo je mnohé.

Životopis Paula Simona se v češtině dosud neobjevil, ačkoliv jde o důležitou postavu. (Ale ničím senzační, Simon ani sám, ani ještě s Garfunkelem nepůsobil provokativně a nestál v čele žádného hudebního převratu.) Práci Marka Eliota (Paul Simon: A Life, 2010) s přehledem hudebního publicisty i  simonovského ctitele hladce přeložil a závěrečnou poznámkou aktuálně doplnil Michal Bystrov.

Eliot, autor profilů filmových i hudebních celebrit, se sice především věnuje svému objektu, tedy Simonově autorské a vůbec vůdčí osobnosti dvojice, ve které kolega Art čistě jen zpíval (často pouze druhé hlasy), jinak nic netvořil ani nehrál na kytaru. Nicméně Garfunkel Eliotovi z hledáčku nevypadl ani po rozchodu s Paulem. A tak se o tom, jak se mu daří či nedaří (po umělecké stránce platilo většinou to druhé), dozvídáme v průběhu celého textu. Stejně jako fakt, že to s Artem neměl Paul vždycky lehké.

Z Eliotovy knihy se zdá, jako by se Garfunkel považoval za rovnocenného partnera a nepřipouštěl si, že bez Simonových textů, melodií, harmonií, osobitých aranžmá a konečně i brilantní kytarové hry by se tandem těžko vymanil z klubového prostředí. Třebaměl vysoký, kučeravý a andělským falsetem obdařený Garfunkel, o kterého se zajímal Hollywood, prostě jenom dojem nepostradatelnosti. Pravda, dvojice byla ve druhé půli 60. let nesmírně populární, její rozpad na počátku další dekády leckdo nesl těžce a Art mohl nabýt dojmu, že se Paul po pokusu o sólo ještě rád vrátí. Duo už se ale pak setkávalo jen občas a Simon pro ně nic nenapsal. Zato pro sebe řadu ohromných písní, mnohdy (třeba na LP Graceland) sestavených do skvělých celků.

Pro českého čtenáře je objevná historie Simonova dodnes traumatického neúspěchu s muzikálem Capeman, jehož produkce ho stála obrovské prostředky, a Paul stále věří, že se titul na Broadwayi ještě prosadí. V  poctivě zpracovaném pohledu na Simonovu tvorbu nechybí samozřejmě ani peripetie soukromé (písničkář se publicitě dost úspěšně vyhýbal). Přesto bychom se rádi dozvěděli víc o tom, co intelektuál Paul podnětného četl nebo viděl i odkud se brala jeho muzikantská zdatnost (psal někdy věci do té doby v  populární hudbě neslýchané), jaký vliv na něj měli extraligoví a původem jazzem prošlí hráči, s nimiž natáčel a koncertoval od vstupu na samostatnou dráhu. Prostě cosi víc z příslovečné Simonovy tvůrčí kuchyně. A dala by se jistě představit o němkniha živější; Eliotův styl je poněkud suchý. Ale komu Paul Simon učaroval, zklamán určitě nebude.

I otevřenost je dar

Slovo živost je naopak skoro nedostatečné pro vlastní životopis Joan Baezové Můj hlas je dar (And A Voice To Sign With / A Memoir), poprvé vydaný roku 1987. Skvěle ho přeložila zkušená Zuzana Mayerová, včetně bravurní předmluvy hudebního novináře Anthonyho De Curtise napsané k druhému vydání před třemi lety, i Joaniny básně, která vznikla bezprostředně po smrti jejího přítele a někdejšího bratislavského nosiče kytary Václava Havla.

Od počátku čtenáře kniha vtáhne velmi osobním tónem vzpomínek na dětství a  pocity outsiderství mezi dětmi podobně mexického původu i vzhledu (v případě Baezové po otci, respektovaném fyzikovi, politicky liberálovi), aniž by přitom ale dívenka uměla španělsky. Půvabně jsou popsány její princeznovské touhy a  pak narůstající sebevědomí, když se ukáže, jak podmanivým hlasem a muzikalitou je nadána. A stává se svéráznou a obdivovanou osobností nejprve bostonské a  pak newyorské folkové komunity, prožívá bouřlivé první lásky, včetně jedné lesbické i následné proslulé se začínajícím Bobem Dylanem.

Atmosféru vzedmutí folkového revivalu a prvních velkých úspěchů zprostředkuje Baezová nesmírně plasticky a zároveň se ve svých pětačtyřiceti dívá na své mladické rozmary písničkářské exotické Madony s humorem. Přitom se nijak nešetří a dobře ví, že se často chovala jako nesnesitelná husa. Klobouk dolů. I před otevřeností z oblasti erotické, ovšemže bez vulgárnosti.

Značnou masu textu pak zabírá její ani ne tak přímo politické, jako spíš občanské angažmá, včetně spolupráce s Martinem Lutherem Kingem a fascinace Gándhího příkladem nenásilné cesty ke změně. Což Baezovou vede k boji za ukončení vietnamské války a potom za lidská práva, proti jejichž porušování se stavěla bez ohledu na to, jaký režim se jich dopouští. A to vzbudí konflikt s  americkou levicí. Ale Baezová, ačkoliv ji z toho podezřívala druhá strana, nikdy nebyla komunistkou. Role aktivistky ji ovšem do značné míry pohlcuje a  mnohdy má navrch před dráhou zpěvačky. Možná i trochu proto, že je na rozdíl od Dylana a dalších autorkou jen občasnou a její umělecké těžiště spočívá v  jedinečné interpretaci lidových nebo duchovních songů.

Dost detailní líčení různých mírových a lidskoprávních akcí po celém světě může být pak pro čtenáře vyčerpávající, nicméně dny prožité v bunkrech drasticky bombardované Hanoje poskytly Baezové jednu z nejsilnějších kapitol. A že její přítomnost v sužovaných zemích působila povzbudivě, známe konečně z  vlastní zkušenosti, kdy na Bratislavské lyře v červnu 1989 uvedla ke zděšení estébáků v zákulisí na scénu Ivana Hoffmana a pozdravila Havla, kterého do sálu propašovala v roli onoho nosiče kytary. Civilní důstojníci tehdy nekompromisně vypnuli ozvučení, na víc se nezmohli.

Před pětadvaceti lety, když čtivé memoáry psala na počítači od svého přítele Stevea Jobse, se ovšem za léty bitev nesporně statečná Joan ohlíží se sympatickým nadhledem šťastné matky, jíž se sice nepovedlo zakotvit v trvalém partnerském vztahu, ale také ničeho nelituje. A ví, že její hlas je stále obrovským darem.

---