Olivovníky

Vlastimil Třešňák a Temporary Quintet

Alter ego

Třešňákovo Alter ego: zdrávo

Vlastimil Třešňák nikdy nevydal špatnou desku. Platí ten výrok i po té nejnovější, nahrané trochu překvapivě s jazzovou kapelou? Jsou písničkáři, kteří s lehkostí chrlí stovky a stovky písní: skutečně silná z  nich je nakonec třeba polovina nebo třetina. Vlastimil Třešňák je jiný typ: jeho repertoár ze sedmdesátých let vydal na dvě desky, jež mohly vyjít až ve Švédsku, péčí Jiřího Pallase a jeho labelu Šafrán. Ale ty dvě desítky songů na Zeměměřiči a Koh-i-nooru jsou silné od začátku do konce: ve své ambici zachycovat mizernou dobu skutečně básnicky a vlastně nepřestat žasnout nad krásou, která nemizí ze světa ani v horších časech.

S azbestem na zádech

Po převratu a návratu do vlasti Vlastovi Třešňákovi chvíli trvalo, než se autorsky odblokoval. V roce 1992 dohrál "druhou stranu", pětici suverénních písní, na nově vydávaný Koh-i-noor a v roce 1995 následovalo celé album Koláž pod značkou firmy Třešňák-Korman-Koller: songwriter se tu znovu potkal s dávnými karlínskými spoluhráči, romskou rodinou Kormanů, a zároveň s "producentem z popového světa", který měl přinést nahrávce víc zájmu. Když si čteme Třešňákův komentář k osudu téhle kapely, napadne nás, že málokdo u nás má tak blízko k Tomu Waitsovi, jeho permanentnímu chrlení historek a popouštění uzdy fantazii jako právě Třešňák: "Měli se mnou blbý živobytí, nemohl jsem jim zaručit stálý příjem, což potřebovali. A tak šli hrát do vinárny s cimbálovkou a jsou tam doteď. Hrají ve vyšívaných vestičkách a za nimi se v propanbutanovým krbu peče bejk. Basista Petr Korman, který je tomu krbu nejblíž, má na zádech toho vyšívanýho oblečku zašitý azbest."

Takže tyhle "nové začátky" vyústily víceméně do ztracena, i když po nich zůstaly výborné písně Mefisto a Dr. Panzerfaust (start divokých devadesátých let s naivním - a o to nadšenějším - přechodem k tržní morálce) nebo Crusoe! o nelehkosti návratu domů ze všech vzdálených ostrovů. Až od roku 2005 začal Třešňák znovu žít pravidelným hudebnímživotem: zároveň se muzikantsky poposunul k žánrovému bluesrocku. Poprvé v životě měl stálou elektrifikovanou kapelu: jádro tvoří kytarista Jaromír Panáček a  bubeník Martin Rychta, později přibyl baskytarista Jan Volný. Hlavním profitem zůstávají alba Inventura (2005), Skopolamin (2007) a  Němý suflér (2010) coby příležitost a archiv pro Třešňákovy pořád silné texty; slabým místem byla samotná hudba, která se místy málo bránila bluesrockovým klišé. Na koncertech bylo zřejmé, že kapelu k sobě váže přátelský duch a že byvšímu folkaři velmi vyhovuje hlasitý atak elektrického bratrstva - ale marná sláva, vlastním dřívějším stylem melancholických širokých akordů nasadil laťku, která se tady nezachvěla. Kapela měla ještě jeden neblahý efekt, který se naštěstí nedotkl alb: v radostném randálu nebylo na koncertech Třešňákovi rozumět (platí to přinejmenším pro kompletní dvě vystoupení, která autor těchto řádek absolvoval), takže z textů písní něco měli jen ti, kdo je předem znali.

Při tom všem se však Třešňák udržoval v autorské a interpretační pohotovosti, sláva. V písních z poslední dekády se často profiluje jako kousavý, výsměšný ostouzeč stavu země, od uzurpátorů moci a byznysmenů po pasivní obyvatelstvo vtipkující u hospodské stravy. Ale jestliže je třeba dnešnímu Neilu Youngovi vytýkána přílišná vážnost, apokalyptická zachmuřenost a zaťatý škleb láteřícího důchodce, pak do těchhle rizikových zón Třešňáka nepouští jeho hra s jazykem a s motivy, ironie a sebeironie a hlavně permanentní kontrola, jestli tvar neztrácí poetický náboj.

V téhle kondici dospěl až do současnosti, kdy se rozhodl nové album - v  péči vydavatelství Galén, které dnes významně drží laťku v péči o archivní i  novou českou tvorbu - natáčet s novou kapelou. Ukázalo se, že kapelníkem, respektive producentem alba by mohl být Jan Štolba: muž, který je léta přítomný v hudbě i literatuře (jako autor i kritik poezie). Štolbovo domovské teritorium je jazz, zároveň od něj léta odchází k hraní s Oldřichem Janotou a  Vlastimilem Třešňákem nebo k improvizacím s lidskou básnickou sopkou Radomilem Uhlířem.

Jiný jazz, chytrá horákyně

Po pár písních z Alter ega zjistíme, že hudebně se tu odvíjí něco docela napínavého. Štolbův Temporary Quintet skutečně nechal prosáknout jazz do Třešňákových písní víc, než jsme byli dosud zvyklí, ale styl se pořád trochu mění. Na samém počátku se trochu lekneme, že budeme poslouchat žánrové hraní, ale hned v druhé Chytré horákyni nastoupí docela ambiciózní přeryvy a střihy a třetí Když Bůh rozdával "Tralalá" nechá text padnout do psychedelického volnějšího hraní, evokujícího "lynchovský" jazz odněkud z Lost Highway. Překvapivě často se tu prosadí živoucí, energický rytmus - což pak tvoří zvláštní kombinaci třeba v songu Nový prostor č. 33 s neutěšeným životopisem bezdomovce, "prodavače NP na Letenském náměstí": "Dám krev, než půjdu do penálu/ třiatřicet mám na neděli/ Krabice vína za mříže od kanálu/ Kristovy léta a mám po prdeli!" Závěrečný povzdech člověka na ulici, který stojí mimo všechny oficiální instituce, připomíná, že Třešňák je prostě skutečný básník: "Miluju Pána Boha - ale on má papeže…"

To už jsme u textů, které se nedají oddělit od Třešňákova výrazu: pořád má v  sobě horečnatost, ale písničkáři se bůhvíjak podařilo neudělat z ní svůj mechanický trademark. Snad díky tomu, že má v sobě kus baviče a herce: což je dobře slyšet v rapovaných (anebo prostě jen mluvených) pasážích. Na desce se střídají pohledy kolem sebe s pohledy dovnitř: na jedné straně z nezbytí vykřičené invektivy vůči současnosti, na straně druhé otázky pro sebe sama.

To střídání je jedním z důvodů, proč album při poslechu dobře funguje: navíc všechno to tázání, kým jsme skutečně a zda jsme náhodou nepřijali vnucenou existenci zvnějšku, připomíná písně mladšího Třešňáka na jeho prvních dvou albech. Rodné číslo až překvapí: i když ho lze brát jako metaforu, přece jen tu Třešňák oslovuje křesťanského Boha: "Hledám tě nocí, čekám na důkaz/ píšu ti, odepiš, uvěřím/ Mezi bezvěrci jediný stávkokaz/ hledám, zbývá jen Vatikán a Řím…" Z druhého pólu Alter ega má silnou atmosféru třeba Promlčený - song inspirovaný procesem, v němž se Jaroslav Hutka nedomohl satisfakce. I tady, kde jde především o něco jiného, je vidět, že Třešňák má pořád otevřenou čakru pro silně neotřelé rýmy: viz frajerské "Yes, I am" / nezájem. Nejtvrdší slova a nejméně iluzí má Třešňák pro svou generaci (Talkin’bout my generation, zní podtitul Chytré horákyně) s bilančním sloganem "proměna ze sojky na straku": "V šest hodin po válce/ v Abbey Road na přechodu/ buď tam, má generace/ přikulhám od východu…" Náznakem, že staří přátelé o sobě vědí, je Píseň práce ("Vy si zrňte, já chci být ta pleva, na panským nedělám - jdu nic nedělat do trní!"): jako hosté si sem přišli zazpívat Vladimírové Merta a  Mišík. Tam, kde si Píseň tří rentiérů (tak zní podtitul) ještě dělá svobodnou srandu, diagnostikuje už Krize oběti zahnané do kouta: "Neskončíli krize na měsíc/ spáchám svůj čin!/ Půjčím si deset tisíc za tisíc/ I ten si půjčím, i ten si půjčím!"

Finální song po prohnaných rytmech smířlivě zvolní a prozradí, že Třešňákův lyrický subjekt si ani dnes není skálopevně jistý sebou a svým Pegasem: "Ze soutěže svých dvojníků/ sis loni odnes bronz/ a letos skončil - předposlední!/ Čím dál méně jsi to ty…" Ale vztahovat tuhle polohu k albu Alter ego nedává smysl, tady se vyvětrávání a sebevýprodej nekonají.

Ukradená léta

Na Třešňákově albu je znát, že vznikalo v čerstvé, vlastně příležitostné partě, která neměla repertoár dlouhodobě osahaný, ale spíš přijala vznik alba jako laboratoř. Zároveň - snad díky múzičnosti a instinktům Jana Štolby v roli hudebního producenta - dopadlo Alter ego z větší části výtečně a přiřadí se k tomu nadčasovějšímu z  Třešňákových nahrávek. I když tu pár míst asi budeme při opakovaném poslechu přeskakovat, vcelku je to svědectví o tom, že Vlastimil Třešňák je i po čtyřiceti letech na scéně pořád aktivní. Tedy žádné příjemné mělčí pokračování starého známého stylu (což je dnes tichá dohoda mezi mnoha "starými mistry" a  jejich publikem): jak hudebně, tak básnicky vede Třešňák své zápasy tady a  teď.

Jen pár českých osobností z jeho písničkářské a rockerské generace je ještě tak opravdově tvůrčích. Jako by si čilý Třešňák chtěl vynahradit ukradená léta, kdy vinou všech těch parchantů od totalitní moci nemohl hrát a  být v kontaktu s českým publikem.

---