Olivovníky

Vladimír Merta

Domilováno

Zkrabacená hřiště stárnoucích písničkářů

Těsně před koncem roku se přihlásili s novými deskami dva dobří známí – houslista Jan Hrubý a písničkář Vladimír Merta.

Přátelé, kteří se před časem sešli na koncertním dvojalbu Včerejší vydání, mají též společného vydavatele. Je jím pražské nakladatelství Galén, publikující vedle lékařské literatury řadu archivních i současných nahrávek z oblasti českého folku a folkrocku. Vladimír Merta si tu už pár let plní svá muzikantská přání, mezi něž patří i natáčení s rockovou kapelou. A  tak se stalo, že dal popořadě vzniknout albům Ponorná řeka (se skupinou Etc…) a Nikdo v zemi nikoho (s obnovenou formací Dobrá úroda).

Na letošním CD Domilováno ho do třetice doprovází parta těžkých profesionálů, od bubeníka Davida Landštofa a kytaristy Josefa Štěpánka, známých z projektu Wabi & Ďáblovo stádo, přes saxofonistu Jana Štolbu až po basistu Martina Lehkého a pianistu Vladimíra Strnada.

To Mertův souputník a občasný spoluhráč Honza Hrubý si při přípravě svého aktuálního projektu Společné světy vystačil zčásti úplně sám a zčásti se nechal inspirovat irským kolegou Seanem Barrym, ovládajícím nástroj zvaný keltská harfa.

Na prvním disku nabízí "českomoravskou svitu" s fragmenty lidovek Černé oči, jděte spát, Dobrú noc či Ó hřebíčku zahradnický. Na druhém se pokouší v dialogu s Barryho harfou a flétnou Andrey Kudrnové po svém uchopit anglický folklor, včetně těch nejznámějších kousků Carrickfergus (pravzor písně Ten širý proud), Morrisons (porovnejte s verzí irských Chieftains), Scarborough Fair a Black Is The Colour (skladba, která inspirovala Donovanův hit Colours). Třetí CD je vysloveně pro fajnšmekry: častý sideman Vladimíra Mišíka a Michala Prokopa na něm za vlastního doprovodu osobně recituje Havlíčkova Krále Lávru, od kterého ostatně převzal i název své jediné stálejší sestavy Kukulín.

A protože zvukový nosič bývá u Galénu začasté doprovázen knihou, stojí za připomenutí, že Vladimíru Mertovi zde nedávno vyšla tisícistránková bichle písňových textů Mimo čas, kdežto jeho kamarád se dočkal knižního rozhovoru Housle tečka Hrubý z pera redaktora rádia Proglas Milana Tesaře. Příznivci obou pánů tedy mají na nějaký čas vystaráno, i když ne každý asi zkousne Hrubého mírné experimentování v mezích zákona a Mertovy písňové eposy, stále podobnější těm dylanovským.

Na perském koberci fantazie

Už od alba Ponorná řeka, na němž se objevily písničky Černá známka a Vzdálené výstřely, se Mertovou diskografií táhne jako nit téma války a jejích zločinů. Důkaz, že se ještě dokáže dívat za obzor – dokonce si to zřejmě uložil jako závazek, recept proti citovému a morálnímu zakrnění. Proto berme s rezervou lakonické tvrzení z titulní skladby: "Nenapíšeme už víc, všechno bylo napsáno na rub loňskejch pohlednic. Máme domilováno." Už to, že je ve svém věku ochoten zabývat se věcmi, na které (i mnohem mladší) lidé kolem něj zvysoka kašlou, ho dělá v dnešní době nenahraditelným. Na novou desku vložil hned dvě takové básně v písni: Pohřbený zaživa a Daleko, blízko.

V obou se mu podařilo zachytit násilí za humny, strach, který bere za dveře, a  nepřipravenost těch, co "klopýtají k cíli, zrozeni v míru". "Usínám v bezpečí, ale na nebi se blýská," zpívá pro každého, kdo si myslí, že jemu se nic stát nemůže. "Vysoko na nebi visí krvavý měsíc, žena znásilněna kusy střepů. Svaté stíny apoštolů hlídají v khaki u válečných ohňů v Makedonii."

Bez milosti nám ukáže obraz naprosto zmatených hodnot, převrácené víry a  smyslu hledaného v nesmyslech. "Na klíně lehký kulomet, v duši těžké provinění. Bezejmenný kluk v zákopu hnije, Bůh si hvízdá Beethovenovu Devátou." A proti tomu kontrast pokojného údolí, kam voják nedoběhne, protože schytá kulku – od koho vlastně? "Pode mnou vesnička poklidně žije, její jméno ani na mapě není. Krásná je rodná Makedonie, ještě krásnější bývá zabíjení."

Proč tolik řečí zrovna o téhle linii alba Domilováno, když na něm jsou také písničky ironizující vlastní stárnutí, devalvaci osobnosti, bezmocnost člověka, který nikdy nestál u kormidla? Protože motiv zla číhajícího za bukem a naší donebevolající bezstarostnosti je tím, co letošní Mertově sbírce textů a melodií dává rámec.

Jak píše v bookletu sám autor: "Básníky s kytarou cenzuruje jen jejich vlastní pocit studu, inspiruje naopak jeho absolutní nedostatek. Svět válek se mezitím nenápadně rozpíná, zasahuje už i do našich krajin. My žijeme v Praze, to je tam, odkud se vytratil duch sám. Hledáme na mapách, kde vlastně leží Makedonie, s kým sousedí židovský Jeruzalém, posíláme vybité výherní konzole do zemí, které za jejich vlastnění hrozí dětem sousedů smrtí. Ty vlastní si je v  tichosti stahují z cenzurovaných internetů. Hřiště stárnoucího písničkáře se krabatí, branky leží kdesi daleko za obzorem, doběhnout se k nim nedá, tak leda ještě doletět na perském koberci fantazie."

---