Olivovníky

Vladimír Merta

Domilováno

Vladimír Merta na albu Domilováno hledá odpovědi na trpké otázky

"Nikdy jsem úplně nepochopil, proč se vlastně bojovalo, ale naučil jsem se to brát a přijímat s hrdostí, protože mrtvý nepočítáš, když Bůh je na tvý straně,"" zpíval Bob Dylan v písni With God on Our Side z alba The Times They Are a­Changin. Vyšlo v lednu 1964, necelé dva měsíce po atentátu na prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho. Krátce před tím tu byla kubánská krize, z kraje 50. let Korea… Jak plynula šestá dekáda 20. století, americký sen se topil v  krvi vietnamské války a naděje na lepší svět vyhasínaly pod výstřely na Martina Luthera Kinga (4. 4. 1968), na Roberta Francise Kennedyho (6. 6. 1968). O pár týdnů později, v srdci Evropy, umíral pod pásy tanků armád Varšavské smlouvy naivní český sen o socialismu s lidskou tváří.

Hlasem protiválečné nálady a mluvčími hnutí za lidská práva se v 60. letech stali rockoví rebelové, folkoví zpěváci, přidaly se i některé hvězdy středního proudu. Nastaly zlaté časy protest songu a bezzubý pop imponoval jen ignorantům a naivním teenagerům. Vycházely zásadní desky rockové a folkové historie. "Staří" měli v rukou moc, "mladí" určovali rytmus doby. Těm, co se narodili, když americká letadla svrhla atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, bylo v pětašedesátém teprve dvacet. "Flowerpower" je neodolatelně lákala do neperspektivní náruče revolty hippies, kultovní slogan "make love not war" byl silnější, než otcovská autorita a přitažlivější, než zajištěná existence.

Protest songy se však ze Spojených států do Evropy šířily už dříve. Před padesáti lety, v roce 1964, přijel do Československa levicový bouřlivák Pete Seeger. Protiválečné písně měl pak v repertoáru také francouzský zpěvák Hugues Aufray, psali a zpívali je i ruští písničkáři Bulat Okudžava, Vladimír Vysockij… A také český básník s kytarou Karel Kryl. Ten ale 9. září 1969 odešel do německého exilu a z naší folkové scény se s ním nějak vytratila i ta protiválečná písnička, trvale platná, naléhavá, hořká a tvrdá, jako štamprle. Jako by to téma odnesl čas, jako by střelba utichla. Zůstala tu jen Krajina po bitvě Jaromíra Nohavici.

Až loni, v té zemi nikoho, kde čpí jen fosfor a dým, zvedl rozedraný prapor Vladimír Merta (1946). Nad šálkem Berlínské kávy s medem si dnes potřetí pouštím do sluchátek jeho album Domilováno a s každým dalším poslechem je obraz stavu jeho duše jasnější. Písničkář z první generace českých folkařů, je pro mladé příliš složitý a pro vrstevníky zas příliš věrný svému mládí. Osobitý autor, originální muzikant, zpěvák, v projevu lyrický, drásavě sebeironický, někdy cynický, nekompromisně kritický, skepticky konstatující i  tvrdě protestující, dál v tlaku doby neúnavně hledá odpovědi na trpké otázky, které většina z nás raději ani nevysloví. "Co po nás zůstává? Vyjetý olej zloby / jdou generace hrdinů, co musí svou krví / promazávat zarezlá soukolí doby," (Soukolí doby). Plíživý přízrak války tu zlověstně obepíná touhu po lásce a milování. Berlínská zeď rozděluje svět, rozcházejí se ti, co si byli souzeni, "pod rouškou tmy a reality / trhají se rodiny, odcizují se city," (Berlínská zeď). Vzduch je cítit železem a vítr žene těžké mraky nad spálenou krajinou. "Na klíně lehký kulomet / v duši těžké provinění /granát smete minaret / A svět? Posílá nám psí konzervy / luxusní vodu po holení," (Pohřbený zaživa). Je to silnější, než zprávy z bojiště, které v našem obýváku denně zvrací televize. Ještě, než básník s kytarou dozpívá, hledáme v mapách, kde vlastně leží ta Makedonie.

V tom Mertově písničkovém polosnu, nad výprodejem dějin, však létají i andělé na křídlech touhy a "Bůh to vidí, rád se kouká / pod sukně světových stran," (Na křídlech touhy).

Po dvou studiových deskách s rockovými skupinami Dobrá úroda a Etc…, věčného improvizátora tentokrát doprovázeli vydavatelem pozvaní hudebníci, Josef Štěpánek (kytara, dobro a steel kytara), Jan Štolba (tenorsaxofon), Vladimír Strnad (klavír), Martin Lehký (kontrabas) a David Landštof (bicí a perkuse), jimž sekundoval sbor Doubravánek, řízený Markem Doubravou. Záměr, natočit základy jako záznam živého hraní, vyšel s neselhávající jistotou "na první dobrou".

Písničkář tu, v roli milovníka za všechny prachy, lehce paroduje sám sebe, jako mnohokrát pokořený, zneuznaný a odmítnutý talent, který na svá bedra nakládá starosti jiných. Jen by se jich k stáru ještě rád zbavil, předstíráním laskavého laskání lásek nedomilovaných.

Protentokrát však Vladimír Merta fantomy stáří porazil. A tam, kde po bitvě zbývá jen prázdná díra ve svědomí, dosáhl i na ty své anděly lásky a naděje. Jen nikde nevidím rozhlasového dramaturga, který zařadí do play listu jeho varovné smutnění: "Oba dnes plníme novinové stránky / zítra už o nás nezavadí svět / ty půjdeš z kolíbky rovnou do nebe / tví vrazi do čítanky / a já… / Spinkej, můj bratříčku / já musím za nás oba zabíjet…"

---