Zaujal vás některý z titulů? Kliknutím na tlačítko OBJEDNAT se dostanete do internetového knihkupectví Lékařský kompas!
Sebrané texty Vladimíra Merty mají tisíc stran - a přinášejí varování, že tohle dílo v pohybu nikdy nebude mít konečnou verzi. Co na tom, když Mertovy písně poznamenaly několik generací?
Písničkář a renesanční muž mnoha profesí Vladimír Merta patří ke generaci, která nemohla svobodně natáčet alba. Jeho diskografie je klikatá, mezi pokusy o další skutečný debut zely mnohaleté díry zákazů, koncertní nahrávky vydávané zpětně (od roku 1990) moc pořádku do Mertova díla nevnesly.
Kniha tištěných textů, médium u písničkářů tak ošidné a klamavé, je tím pádem dalším dobrým pokusem, jak přehlédnout Mertovo písňové dílo od počátků v šedesátých letech až do října 2013. Tisícistránkový špalek není první verzí: sebrané texty vydal už sám Merta v roce 1992 pod názvem Narozen v Čechách (čtěme to jako parafrázi na Springsteenovo Born in the U. S. A. ). Vlastně tehdy převzal samizdatovou edici, kterou v roce 1989 dokončil nesmírně pracovitý a své věci oddaný Stanislav "Houla" Zárybnický - dokumentátor písničkářské scény, který si v prvních polistopadových dnech vzal život. Ten fakt nezmiňujeme ze senzacechtivosti: Zárybnický jako by se rozhodl odejít spolu s koncem písničkářské šedé zóny, v chmurné (a vlastně pravdivé) vizi, že s koncem totality končí i český svět folkového protestsongu, který mu byl vlastní.
Nová kniha Mimo čas tehdejší edici přesahuje - a to nejen dotažením díla k současnosti. Obsahuje také na 160 stran textů dosud nezhudebněných, nad nimiž jako by Merta ponechával otázku, zda se potkají s finálním tvarem písně. Svazek obsahuje také cyklus básnických parafrází Párkař, jímž Merta navázal na stejnojmennou sbírku Josefa Hiršala.
Pochopitelně tu jsou také doplněné texty, které se do dřívější knihy nedostaly, jiné zas Merta upravil. Jeho nestálost výstižně komentují editoři Lubomír Houdek a Jan Šulc: "je třeba otevřeně říci: Mertovy texty pravděpodobně nikdy nebudou vydány v úplnosti". Kdo se setkal s Mertou víc než jen letmo, ví, že skutečně "žije a tvoří v procesu změny", texty původně symetrické nadouvá o další slova a věty, mění adjektiva, řádky i pointy. V publiku nezřídka nešťastně sledujeme, že náš oblíbený text, který jsme pokládali za úspěšně dokončený, přetváří a zkouší posunout zase někam dál.
Houdkovi a Šulcovi nezbylo při práci s takhle unikavou matérií než zachovat si realistický pohled a kořenit ho ironickým nadhledem: "Zajímá ho proces vzniku, méně již výsledek. K tomuto způsobu tvorby je třeba přidat náladu autora na daném koncertu, okamžitý nápad, který vyvolá lavinu dalších, ale i přehlédnutí v textech, od publika vypůjčené (špatné) brýle či zlomyslnost tiskárny, která nedotiskne text do konce…"
Máme tak před sebou knihu, která pochopitelně přináší slova ikonických písní Dlouho se mi zdá (Chtít chytit vítr) , Praha magická, K pětadvaceti, Snad nám naše děti prominou: zároveň je to svazek, v němž čteme "hlasy obilí" a nevíme, zda se jedná o překlep, nebo o básníkův obraz vzniklý z pocitu, že klasy obilí jsou prostě moc normální.
Začíná se výplody jednadvacetiletého Merty v roce 1967 - to je jediná jistota, protože z výše uvedených důvodů se rozhodli editoři texty nedatovat. U některých vznikala finální verze celé roky, u jiných se dnes už datum vzniku přesně neví. Je to možná jediné skutečně slabé místo knihy: texty se velmi často vážou k určité společenské atmosféře a popisují ji tak obrazně, že zašifrovávají původní konkrétní impulz. Je to sice základní písničkářovo gesto, psát s ambicí obecné výpovědi, ale mnohdy by datace připomněly "energii doby", která do textů vstupovala.
"Mám svoje přátele, Joan Baez, Dylan, Donovan, Evan MacColl, pouliční zpěváci balad," píše Merta v raném, jakoby konfesním textu. První roky evidentně hledal, jak by poetiku světových folkařů a hippies mohl přetvarovat tak, aby se v ní našel a realizoval. Těch "hipísáckých" míst, vyhmatávajících něco harmonického, milého a lehce dráždivého, tu lze najít dost: "ani Bůh neví, proč se mléko pije z květovaných šálků", "hledej někoho (…), kdo ti bude půjčovat květiny", "slunce snědlo louku, teď je plná kopretin", "postavil jsem ti dům z pomerančových snů a z vůně borovicové kůry", "na dívčím kabátě její nápis Volná láska"…
Ten svět byl pochopitelně především snem o tom, jak by to vypadalo, kdyby se dalo žít svobodněji: jak to tak u hippies chodilo, lidská blízkost byla napůl představou o uvolněně sdílené intimitě, napůl odpovědností za humánnější společnost. Nebyl to však svět bez stínů a utrpení: zvlášť o válce tu má raný Merta každou chvíli nějakou zmínku (III. perníková válka, Obrázky v kartách, Klubíčko s červenou nití). Můžeme se dohadovat, nakolik se sem promítly pacifistické motivy jeho amerických kolegů (kteří se v té době vymezovali vůči reálné válce ve Vietnamu), nakolik Merta chtěl nezávisle a poeticky zúročovat motivy evropských válek 20. století - a nakolik mu onen motiv pronikl do textů z všudypřítomné dikce éry studené války, propagandistického refrénu o nebezpečí válečné zkázy.
Rychle vysvitne, že kniha textů je nelítostná: když nás náhle nehypnotizuje autorovo sugestivní podání, třeba na "pařížském" albu Ballades de Prague, vidíme, že některé texty (Jano! Jano! Jano!) jsou prostě roztoužené juvenilie s přílišným množstvím klišé.
"Rozpadá se ČSM, jaro voní za oknem": od konce 60. let - od palachovské Odvolej od sebe oheň - nemohl Merta dál držet snivý obraz světa s kopretinami. Repertoár prostoupily (ne bezvýhradně) portréty šedivé doby, funkcionářů s nehybnou škraboškou, absurdních procesů (výtečný Noční soud, scéna s biblickými aluzemi "na vládním tenisovém hřišti"), emigrace (krylovský Písničkář), ztracených existencí, ponížených ústupů do života v kompromisu.
Silné místo v Mertově repertoáru si na dlouhá léta našly písně o tom, jak doba rozděluje osudy blízkých lidí a jak se naši generační souputníci vzdalují ( Bývalí absolutní kamarádi, Dva malí kapitáni). Hořce a s opatrnou nepatetičností je líčena bída oklamané a zneužité "dělnické třídy". Dělníci patřili mezi motivy, které Merta (a s ním i jeho kolega Vlastimil Třešňák) nechtěl přenechat jen oficiální socialistické poezii: zploštělým pojmům dával plasticitu, připomínal jejich ambivalenci, temnou strunu, ukotvení ve starší kultuře. Chtěl si držet široký, "totální" obraz světa: komentáře doby, křesťanské motivy, momentky ze života písničkáře i imaginativní kosmologie. Proto koneckonců Merta později tolikrát komentoval Nohavicu: snaha dostat do textů "všechno" oba rozdílné autory spojuje.
Kniha má rychlejší tempo než poslech písní: na menší ploše si tak snáz všimneme leitmotivů, které se Mertovi pletou do pera zas a znova. Snad proslul jako kurážný autor kritických songů: ale už v tom úplně prvním zpívá "dlouho se mi zdá, že ztrácím cenu / indickejm dětem hlad nezaženu". Sebeironie a sebezpochybňování jsou u něj přítomné až nutkavě: po všechna ta léta, bez ohledu na režim, jako nutné dopovězení kritiky vnějšího světa. Zpívá o "polodobě", pasivitě obecného lidu, s pobaveným odporem zachycuje sexuálně-kariéristické epizody i dychtivou příchylnost ke konzumu. Ale stejně tak portrétuje své věčné dilema, zda má vůbec cenu "napsat generační píseň, zahrát a na všechno se vykašlat", výsměšně si připomíná příhody s fanynkami a obdivovateli.
Předhazuje si velké mytické příběhy, aby ukázal, jak je vedle nich malý. Trochu trauma, trochu nezbytná součást poetiky: najde někdo motiv, který se v Mertových textech opakuje častěji? Druhým v pořadí je nejspíš erotika.
Co se stalo s Mertou po roce 1989? Nejdřív se změnilo publikum, které na léta zhublo jen na část skutečných zájemců. On sám pokládal za dobré vydat hodně energie na glosování nových pořádků: "hledám tě v seznamech Rudé krávy", "jak ti je, má zlatá akcie", "Bubílková v černém", čeká se ve frontě na "audienci na Pražském hradě". Hořkého výsměchu všemu a zklamání nade vším je víc než dost, voliči jsou "internacionála neschopných": navíc tuMerta recykluje mnohá spojení, jež už jednou napsal. Po všech sarkastických zmínkách o onanii a dobových erosenkách se čtenář chce jít pokud možno umýt. Úlevou jsou poodstoupení k čisté lyrice (Tvůj stín, Intuice ženy).
Z pouhé knihy nelze posuzovat celého autorského zpěváka: textům chybí jak dimenze času, která nechává sloky doznít, tak plastický profil melodie a ze všeho nejvíc osobnost, která hlasem, výraze mamnoha detailními signály usazuje slova do bohatého kontextu. "Cohenův alter ego", "český Dylan v regresi", píše tu o sobě Merta na různých místech: řekl bych, že tím snad ani nemyslí na svůj význam, ale na osudové sepětí s odpovědností zazpívat lidem něco podstatného.
Dává tisícovka stran odpověď na otázku, co je na Vladimíru Mertovi tak jedinečné? Dnes ještě neumím nabídnout jinou odpověď než osobní, v pěti bodech.
Schopnost sepsat kafkovský obraz božského zjevení v Pomerančích Hieronyma Bosche. Chuť pokračovat v lidové muzice skrze moderní témata, třeba v groteskně erotické Lásce žehem, vizi společné kremace jako milostného aktu. Přirozená potřeba inspirovat se světovým Dylanem i českým Josefem Horou, viz Být. Odvaha spřádat písně ze svého osobního života i osobního snění (U konce s dechem), včetně leitmotivu věčných pochyb (Mistr Jin a Mistr Jang). A konečně onen setrvalý tvůrčí život v procesu změny, díky němuž nebudou Mertovy písně nikdy dopsány: litovat by se toho dalo jen z hlediska písemnictví - ale tomu nebude Vladimír Merta plně patřit ani po téhle tisícistránkové knize.
Pavel Klusák, Lidové noviny, 7. 12. 2013, s. 24, 09.12.2013