Olivovníky

Alo Trio Band

Eponym

Nejsem z tvého žebra, drahý

Ten nápad se mohl zpočátku jevit poněkud obskurně, ale i možná proto se Vlastimilu Třešňákovi zalíbil. Spočíval v tom, že písničkář, spjatý se svými songy, se stane dodavatelem repertoáru, který bude znít z  jiných úst. V této roli se navíc ocitlo těleso formálně raritní: dámská pěvecká trojice.

Jistou nezbednost celého projektu, jemuž právě vyšlo album, signalizuje název Alo Trio. Ale u Třešňáka, zkušeného songwritera a autora románů Klíč je pod rohožkou a U jídla se nemluví, má každá jednoduchá nálepka vnitřní spletitější život. Kdo čeká úsměvný vedlejšák klasika ze Šafránu, bude překvapený: tenhle silný projekt v dost neotřelé poloze je promyšleným - a  rozeznatelně třešňákovským - mužsko-ženským dialogem. I když se tu muž autor ozve jen symbolicky, na konci desky nazvané Eponym.

Žena přes palubu!

Když Robinsonka v úvodní písni rezignuje na osudové "plujeme oba na stejné lodi", řekne muži "pluj sám, mne nedrž, tak už to chodí" a nechá se vysadit na pustém ostrově ("nevěš se na kotvě… Já počkám na Pátka"), je to nenásilný, ale jasný úvod do tématu celé desky. Ona, sama za sebe, se rozhlíží po světě: Třešňáka evidentně těší zahrát si na ženskou psýchu, formulovat bilance, nářky, kletby, ale i hrdost, občas se vyrovnaně zavinout do vlastního světa, občas konstatovat, že cyklus karambolů, citových bankrotů a životních pohrom je nevyčerpatelný. "O ráj mě připravil Nemehlo", variací na tuhle polohu je tu dost, muži jsou nerozhodní Hamleti, a než se ženě začne stýskat, vede cesta přes přiopilé zapuzování lásky (Konečně sama).

Esencí všeho je tu slogan "Nejsem z tvýho žebra!", jehož timing, rytmus a  pádnost jsou štiplavou, navinulou třešní v dortu alba Alo Trio Bandu. Citujme na tomto místě výkřik z publika v pražské Balbínce: "Která ku*va feministická jim psala ty texty?" Třešňák tuto historku pochopitelně šíří se zadostiučiněním.

Takže ať pořád není řeč jen o muži. Být hlasem poetiky někoho jiného není zrovna snadné - a Martina Menšíková, Natálie Řehořová a Pavla Stránská ten úkol zvládají tak, že tu nic nepřekáží a posluchač se nevrtí rozpaky; vdechují ducha panně ušité Třešňákem v klidu, občas s jemným pobaveným odstupem vůči roli. Hlasy mají různé odstíny, Třešňák měl na paletě k dispozici soulový tah, vílí folkpopové ševelení i sazbu kabaretní, s trochou cynismu. A taky jsou ty hlasy dobře nehvězdné, vlastně obyčejné, našeptávající, že tohle si mohou zpívat i jiní: za Alo Trio Bandem tak lze čít přátelskou alianci, ne vykonstruovaný produkt.

Speciálním případem, i pro stylizaci hlasů, je tu Stonám - svůdné i  pobavené zaklínání: "Slunce už zašlo / přijď ty, můj léčitel / uspi mne dotykem dlaní / meduňka i stilnox / obě jsou na pytel / lehni si, vynes mi spaní…" U poťouchlého reggae s výrazy jako "buď můj Hajaja, ty kozlíku lékařský" si připomeneme, že tu byla ještě jiná kapela, jež lákala na tři Sirény: novovlnná Jasná páka.

Jan Volný jako autor hudby to nemá lehké: vychází ze žánrového blues, což se snadno může zdát vedle stylově svéhlavého Třešňáka málo. Ale na nejlepších místech desky stvořil bohatší, nadbluesové melodie, které v posluchači uvíznou.

Hity s holou zadnicí

Je to zvláštní situace: ve funkci autorů pro druhé se občas někdo z písničkářů ocitne. Vladimíra Mertu před lety podmanivě nahrála Martha Elefteriadu, Jan Burian svou Dívčí válku přímo postavil na setkání s hlasy žen (Hana Hegerová, Zuzana Michnová, Dagmar Andrtová Voňková a další). Od Martina Kyšperského si brává texty Lenka Dusilová. Sám Vlastimil Třešňák byl před časem osloven muzikálem Excalibur: nakonec nebyla spolupráce tak snadná a zpěvních textů napsal jenom část.

Excalibur člověku vytane na mysli, když slyší podivuhodnou věc: překvapivý smysl pro hit, který z nových Třešňákových sloganů a Volného rytmů čiší. Je to kombinace svobodomyslnosti a talentu naplnit žánr, který vede k  energickým refrénům, které by nakonec - i s těmi mírnými vulgarismy - v  repertoáru Lucie Bílé nebyly úplně mimo: "Co zdědím, holá zadnice? Sklidím prd, co jsem zasela! Abonmá do nóbl márnice a na lednici pikslu popela! To Lóve umřela…" Ale tohle je sociálně a bezprostředností o hodně jinde než popový mainstream.

Ach, dívčí a ženská vokální tria, ta dlouhá historická linie lahody pro oko i  ucho! Na mysli tanou všechny ty swingové sisters a mužskými producenty vzorně pasené girl groups šedesátých let. Tenhle skvělý repertoár jako by o nich všech věděl a je neodvolatelně jiný. Dává ženám možnost vyzpívat se z  romantiky, ale přidává i řádnou porci kocoviny z ní. Třešňákovo sesterstvo natočilo překvapivou a povedenou desku.

---