Olivovníky

Nakladatelství
GALÉN

 

 

Zaujal vás některý z titulů? Kliknutím na tlačítko OBJEDNAT se dostanete do internetového knihkupectví Lékařský kompas!

Knihkupectví Lékařský kompas

 

Nový populár
Prózy II

Jaroslav Hutka

Prózy II

Spisy Jaroslava Hutky, sv. 5

Ohlasy

Americké volby, lidská práva a vzpomínky Jaroslava Hutky

(…) Vzpomínky Jaroslava Hutky V kulturní rubrice bratislavského deníku Sme se píše o nové knize českého písničkáře Jaroslava Hutky, která představuje jeho dosud neznámé prózy z doby, kdy žil od konce 70. let minulého století do pádu komunistického režimu v nizozemském exilu. "U nás se přezouváme," křikla duchapřítomně paní domu na dva policisty, kteří přišli zase jednou zatknout nepohodlného písničkáře. Dva uniformovaní mladíci se zastavili, zuli se a v ponožkách ale s obušky stáli o páté ráno nad zpěvákovou postelí. Pak si ho v  pražské Bartolomějské ulici, kde sídlila státní bezpečnost, nechali dva dny.Na tuto příhodu si Hutka vzpomněl i v říjnu roku 1978, několik dní před vystěhováním z Československa. Podrobné vylíčení událostí posledních týdnů ve vlasti i začátky v Holandsku tvoří první část knihy Prózy II, kterou vydal pražský Galén jako pátý svazek spisů Jaroslava Hutky. S výjimkou několika povídek a pohádek ho tvoří tři samostatné knihy - Cesta do království, Dvouseta a Dopisy Ivanovi. Vznikly v Holandsku, vycházejí poprvé a autor je pokládá za své nejlepší prózy."Odjíždím do království, v Čechách to zní jako pohádka, a já se nemohu zbavit dojmu, že to tak je," píše nastávající exulant. Ještě asi před rokem byl slavný zpěvák, ale definitivní zákaz vystupování ho dostal do izolace, na kterou nebyl zvyklý. A protože celou situaci snášela ještě hůře jeho manželka Dana, rozhodli se odejít. Chvíle balení a nekonečné vyřizování na úřadech střídala setkání na rozloučenou. Ani to poslední dva dny před odjezdem si nenechali ujít estébáci a u dveří Hutkova bytu postupně odchytili všechny pozvané.V Bartolomějské jsem na chodbě potkal Martu Kubišovou. "Co tu děláš?" zeptal jsem se. - "Co bych tu dělala, jsem u tebe na večírku, ne?" Ve směsi pocitů v těch posledních dnech zaregistroval nechuť hrát a zpívat, a přitom to po něm všichni celkem logicky chtěli, aby ho uslyšeli naposledy zpívat živě. Odjezd přišel 18. října roku 1978. Zamávání rodičům a přátelům a jízda na hranice. Ještě jedno zastavení u pohraničníků: "Vy emigrujete? Není to škoda, mám vaši desku." Cesta do království začala.Další rozsáhlá próza s těžko přeložitelným názvem Dvouseta má také formu deníku. Hutka ji psal roku 1984 pro svou ženu. Tak důvěrné vylíčení vlastní manželské krize je v krásné literatuře výjimečné. Je to pokus řešit vztah, který se rozpadá, tím, že se co nejhlouběji popíše v naději, že když se věc vysloví, je šance ji poznat a vyřešit."V Čechách byla naše situace přece jen zvladatelná. Krize přišla až tady a to, co bylo tam problémem, se tady stalo katastrofou," vysvětluje Hutka. Psaní ho osvobozovalo, a nemělo by smysl, kdyby se vyhýbalo těm nejdůvěrnějším tématům. Jejich líčení není samoúčelné, proplétá se s existenciálními úvahami i triviálními starostmi - je to hledání cesty z bludného kruhu.Hutka má podle recenze i v choulostivých pasážích mistrný styl, kultivovanou češtinu a nápaditě užívá poetických novotvarů při podrobném líčení milostných scén. Vyskytly se i dny, kdy jejich vztah vypadal nadějně, takže nebyl důvod ani chuť něco psát do deníku. Ale byly to spíš výjimky, Danina osamělost, deprese a nedůvěra byly až příliš časté, stejně jako nekonečné únavné rozhovory do rána nebo až do poledne. "Bereš je místo prášků," píše Jaroslav Hutka. Jeho manželství se podařilo prodloužit o čtyři roky. Po rozvodu se odstěhoval do Německa.Za nejpodstatnější část knihy považuje její autor Dopisy Ivanovi, fiktivní korespondenci s Ivanem Klímou, který žil v Praze. Hutka v ní líčí život exulanta z pohledu politického, společenského a existenciálního. Mrzí ho, že se rychle zhroutila jeho představa o práci v Rádu Svobodná Evropa. "Chtěl jsem psát pro lidi v  Československu, jak vypadá Západ, ale právě tyto pasáže mi vyhazovali, a tak jsme se rychle rozloučili. "Ve Svobodné Evropě se setkal i s Karlem Krylem, ale příliš se neshodli: "Odešel příliš brzo, jeho hodiny se zastavily roku 1969 a  Československo si představuje stále podle těchto hodin. Sedmdesátá léta zná jen z doslechu a nedají se mu vysvětlit." Hutku překvapilo Krylovo podřízené postavení ve Svobodné Evropě: "Bylo mi ho líto, řeší svou emigraci jinak. Mou nekompromisnost podkládá za bláznovství, ale já bych ji za jistotu jeho měsíčního redaktorského platu neměnil." Jaroslav Hutka referuje o tom, jak se setkal Tigridem, Pelikánem a Kunderou, a trpce konstatuje, že po fejetonu Požár v bazaru o izolovaných a konzervativních emigrantských spolcích mu jeho bývalí krajané připravili nečekaný distanc a více než pět let si česky nezahrál. Netají se touhou co nejdříve opustit Holandsko, kde se necítil dobře: "Sbalil bych se hned zítra. Z Čech jsem neutíkal, čekal jsem dokonce až na úplně poslední termín, ale odsud budu utíkat. Jak nesmyslné! "Dopisy jsou označeny jako fiktivní, ale tento přívlastek je už minulostí. Minulý týden je Jaroslav Hutka po 27 letech na pražském křtu své knihy odevzdal jejich adresátovi Ivanu Klímovi. (…)

Jan Černý, ČRo - cro6.cz, 6. 11. 2012, 10.03.2013


ZPĚT